Krajské a senátní volby proběhnou již tento víkend. Jejich politicko – gravitační pole však ovládá českou veřejnou sféru už mnoho měsíců. Pro všechny politické aktéry představují volby klíčový moment, který prověří jejich popularitu, schopnost domluvy i šance do hlavní bitvy v roce příštím.
Efekty blížících se voleb si lze snadno vyčíslit, tedy alespoň ty viditelné. Nárůst napětí mezi koaličními stranami kulminoval jak v boji o podobu policie, tak například i ve sporech o rozpočet. Vláda zvládla rozdat peníze každé skupině, která si o ně dost hlasitě řekla: státním zaměstnancům obecně, zdravotníkům, policistům, hasičům či učitelům zvlášť. Socialistický duch zvítězil i v tom, že vláda „nařídila“ zvednout platy i v soukromém sektoru – dnes rozhodla o zvýšení minimální mzdy. Může být aplikováno heslo, že se ministři pro své voliče doslova rozdali; nikomu z nich to přitom ani trochu neublížilo. Projídání ekonomické konjunktury by však mělo vadit alespoň některým voličům.
Jak volby dopadnou?
Zatímco na výsledek senátního klání si ještě počkáme, v pátek a sobotu voliči jednorázově rozhodnou o vedení všech krajů (krom Prahy). Průzkumy naznačují, že šanci na nejvyšší počet hlasů má Babišovo ANO, sociální demokraté drží až na výjimky druhé místo, komunisté jsou většinou třetí. Demokratická parlamentní opozice se ani na krajské úrovni příliš nevzpamatovává: ODS kandiduje téměř všude samostatně a čísla ukazují, že šance na výrazný nárůst nejsou. TOP09, Zelení a Piráti spolu se STAN a dalšími subjekty uzavírají ad hoc koalice, proto lze jejich reálnou sílu odhadnout jen těžko.
Přesto lze některé výsledky odhadnout již nyní. Sociální demokraté, kteří již 8 let drží kraje pevně v rukou, rozhodně své pozice zcela neztratí. Ani komunisté neztrácejí svou silnou roli navzdory tiché či otevřené účasti na mnohých krajských vládách. Lze ovšem pochybovat o tom, že jde o jednoznačný výsledek působení obou stran; spíše vidíme projev loajality voličů a reflexi celostátní politiky.
To samé platí pro opozici: pravicové strany nedokázaly ani po třech letech najít cestu z „trestné lavice“, kam se (oprávněně) přesunuly po pádu jejich vlády v roce 2013. Důvodů nalezneme mnoho – pravicoví voliči mají delší paměť a oba lídři navzdory velkému úsilí nepřinášejí potřebný efekt. Menší strany tuto situaci nezachrání, jakkoliv by úspěch Pirátů, Zelených a některých lokálních stran krajům bezesporu slušel.
Lídři jsou (prozatím) v bezpečí
Známe-li odhady výsledků, lze domyslet i dopady z krajů na celostátní politiku. Hlavní roli voleb mají sociální demokraté. Jak je vlastně pevné postavení předsedy Sobotky tváří v tvář očekávatelné „nevýhře“? Vše závisí na vyjednávání po volbách a na tom, kolik hejtmanských či alespoň menších křesel strana udrží. Tomu totiž odpovídá i počet straníků, kteří přijdou o moc a obživu; poražení málokdy hledají vinu u sebe a jistě se jejich hněv obrátí na vedení strany.
Navzdory této hrozbě není Sobotka v přímém ohrožení. Vnitrostranickou opozici hned po volbách rozprášil, mnohé straníky si zavázal a navíc nedovolil, aby mu uvnitř ČSSD vyrostl přímý konkurent. I kdyby všechno selhalo, neexistence jasného Sobotkova nástupce pozici současného premiéra paradoxně posiluje. Kdo by chtěl tváří v tvář hrozbě sílícího Babiše Sobotku zlikvidovat a stranu místo něj vést?
Již zmiňovaný Babiš o drtivé vítězství navíc příliš neusiluje. Jeho cílem je dominance v celostátní politice a premiérské křeslo. Toho snáze dobude z pozice slibujícího outsidera, ne v roli absolutního hegemona. Navíc jsou personální kapacity ANO vládnutím v centru i v komunále natolik vyprahlé, že by se obsazování krajských rad mohlo změnit v ne příliš povedené vystoupení. Zvládne-li ČSSD s komunisty či jinými stranami vládu v krajích udržet, získá Babiš báječný argument: dokud nevyhraje drtivě, „matrix“ zde bude navždy. Pokud ale někde hejtmana přeci získá, neublíží mu to; může rozkrýváním minulosti získat munici proti ostatním.
O víkendu a krátce po něm se tedy drama konat nebude. Andrej Babiš na volbách pouze získá; Bohuslav Sobotka příliš neztratí. Pravicová opozice se nikam dále neposune. Co z toho je dobře a co ne, to závisí na preferencích čtenářů.
Co je dobře a co není
Autorský pohled je poměrně jednoznačný: kraje si po mnoha letech zaslouží změnu, ať už přijde odkudkoliv. Nejdůležitější ale je, že se drtivého úspěchu pravděpodobně nedočkají ti, kdo chtěli krajské volby proměnit na referendum o „uprchlících“. Extremistických stran je příliš a jsou personálně diskreditované i nad rámec toho, co vlastně hlásají. Fakt, že migranty spojené se současnou uprchlickou krizí v ČR takřka nemáme a že navíc kraje toto řešit nemohou a nesmí, lze zmínit jen na okraj. Důležité je, že hnědé politické palivo nepomůže ani jim, ani velkým stranám. To bezesporu prospěje celé domácí politické kultuře.
Zbývá jen dodat autorův apel na ty voliče, kteří se namísto konkrétních kandidátek chtějí orientovat podle celostátní politiky. V médiích i v preferencích se drží stav, kdy mají strany vládní koalice vysokou důvěru. Sluší se zdůraznit, že hrozba Babišovy oligarchické vlády a bezostyšného dotačního pirátství je opravdu vážná. A že uplácení voličů a všeobecné rozhazování peněz, které přináší (vládou nevytvořený) růst ekonomiky, je nepřijatelné. I o tom totiž nadcházející volby mají být.