Hospodaření státu dopadlo v loňském roce nejlépe v moderních dějinách naší země. Než se do hloubky zamyslíme nad tím, jak se podařilo těchto výsledků dosáhnout, je potřeba bez obalu říci, že je to skvělá zpráva. Ukazuje se, že je prakticky možné mít vyrovnané hospodaření, a o to víc to ukazuje na ty, kteří tvrdí, jak moc je deficit nevyhnutelný stav.
Zásadní otázkou zůstává, jak se to vlastně podařilo. Ekonomický růst pomohl hned na několika místech: vyšší výběr daní všech typů je hlavní zdroj, stejně tak klesající nezaměstnanost a rostoucí platy. Ty přinesly vyšší výnos sociálního pojištění a menší výdaje na dávky v nezaměstnanosti. Na straně výdajů citelně poklesly investice, navíc mnohá ministerstva utrácela méně, než bylo plánováno. To bilanci pomohlo, i když už to naopak dobrá zpráva není. Výsledkem těchto faktorů by byl rozpočet vyrovnaný, tedy „na nule“.
Ke konečné bilanci nejvíce pomohla Evropská unie. Česká republika tradičně inkasuje platby s určitým zpožděním – letos se podařilo toto zpoždění dohnat. Díky tomu jsme do rozpočtu dostali platby hned za dva roky, čímž se opticky vykouzlil onen mohutný přebytek. Napřesrok už logicky podobná situace nenastane.
Babiš v centru pozornosti
Celé situace mohutně využil ministr financí, který zprávy o hospodaření státu strhnul výhradně sám na sebe. Sledovat bezradnost špiček ČSSD bylo v posledním týdnu až smutné.V diskusi o tom, jak vlastně vláda hospodařila, se dopouštěl řady polopravd a triků, aby byl výsledný obraz co nejlepší – ovšem tím se neliší od žádného ze svých politických předchůdců. I rozpočtové kouzlo s evropskými fondy, které přineslo oněch 60 miliard navíc, není výjimečné. Například ministr Kalousek v Topolánkově vládě pro změnu utrácel rezervy u jednotlivých ministerstev a tím si rovněž zlepšoval bilanci.
Je potřeba rozlišit, za co vládu chválit a za co ne. Například tlak na zvyšování mezd ve státním i soukromém sektoru je v principu prospěšný; hospodaření státu výrazně pomohl. Naopak nárůst výběru daní je nižší, než je růst ekonomiky (konkrétně tzv. maloobchodních tržeb). Až v příštím roce uvidíme, zda EET a systém kontrolních hlášení opravdu fungují – letos efekt rozhodně nepřinesly.
Dluhopisová kauza
Ve stejné době, v jaké média hodnotila hospodaření státu, vyplula na povrch jedna konkrétní kauza spojená s Andrejem Babišem: před několika lety nakoupil od svého Agrofertu dluhopisy v hodnotě tří miliard korun. Využil přitom díry v zákoně a vyhnul se zdanění: jeho firma totiž vydala tři miliardy dluhopisů v hodnotě 1 Kč, daň se v té době zaokrouhlovala dolů pro každý dluhopis zvlášť. Babiš tak spolu s Agrofertem stát ochudil celkem asi o 80 milionů korun.
První reakcí na toto zjištění může být hněv – zjevně jde o Babišovu snahu vyhnout se daním. Ale pravda je taková, že se oné díry v zákoně firmy léta bály a nevyužívaly jí. Až v okamžiku, kdy tehdejší ministr Kalousek sám tohoto nástroje použil ve státních společnostech, se ostatní osmělili a začali se dani vyhýbat. Agrofert nebyl první ani poslední. V roce 2013 byl zákon opraven.
Dluhopisová kauza je vlastně ilustrací toho, že ministr Babiš není ve svých rozpočtových hrách první a jistě nebude poslední. Lze mu oprávněně vyčítat výrobu drahých, obtěžujících a neúčinných nástrojů (zejména EET). Ve vládě ale on i jeho hnutí prosazují úspornější politiku a brání zvyšování daní. Z jejich pohledu je totiž výhodnější lovit voliče kvalitním marketingem, nikoliv rozpočtovými dárky. Babiše je možné a často i nutné kritizovat za mnoho věcí; rozpočet je vzácný okamžik, kdy on a jeho hnutí patří v současné vládě k tomu lepšímu. To neznamená, že by rozpočtová politika nešla dělat lépe. V Česku ale víme, že jde dělat spíše o dost hůř.
