Už více než dva týdny probíhá na politické scéně nebývalý střet mezi premiérem a prezidentem. Vše začalo 17. listopadu – tento svátek je vždy příležitostí pro politiky, aby národu sdělili významnější projev. A jen těžko mohli být oba pánové více odlišní. Zatímco premiér Sobotka před Hlávkovou kolejí apeloval na rozum, slušnost, soucit a naši minulost, z níž se máme poučit, prezident Zeman pojal své vystoupení odlišně.
Autobusy byly svezeni jeho věrní, kterým bylo dovoleno na Albertově jásat; kdo měl antiislámský prapor, byl rovněž vpuštěn. A tomuto publiku sdělil prezident to, že xenofobové nejsou xenofoby, fašisté fašisty a populisté populisty. Pak všechny své nepřátele označil za pražskou kavárnu a dodal, že se nesmíme nálepkovat. Problém vystoupení byl ovšem v tom, s kým na pódiu byl (o čemž jsme již psali). Pánové Konvička, Černoch a Lidinský předčili i jinak obecně nevábnou skupinku Veleba, Nejedlý a Mynář.
Střet byl nevyhnutelný
Zatímco prezident premiérova slova neřešil, Bohuslav Sobotka reagovat musel – myslel-li projev ze 17. 11. vážně. A k překvapení mnohých (včetně autora těchto řádek) zcela otevřeně a nebývale ostře prezidenta zkritizoval. Navíc dokázal, že se k němu přidala celá ČSSD včetně pánů Foldyny a Škromacha; pouze ministr Chovanec zůstal (zjevně z taktických důvodů) potichu.
Bylo očividné, že tato prudká reakce prezidenta zaskočila. Automatický obranný systém Hradu (mluvčí Ovčáček) reagoval ihned, premiér podle něj už prý „není hlasem národa“. Zároveň se Zeman začal ne zcela elegantně, o to však rychleji, od antiislamistů distancovat. Vysvětlení, že celou akci nesvolal Konvička, ale „pouze“ aktivistka Vičanová, je úsměvné. Tato proruská aktivistka, bojující proti NATO a politice západních zemí krajně kontroverzním způsobem, není pro vrchního velitele armády členské země Severoatlantické aliance vkusným doplňkem. Mimochodem si přisadil své i Václav Klaus a od Konvičky se distancoval, jakkoliv to vlastně nikoho nezajímalo.
Po několika dnech se ale prezident odhodlal k protiúderu. Sobotka prý provedl „klukovskou drzost“, kterou on, Zeman, přehlédne. A pak Sobotku obvinil, že ohrožuje bezpečnost země. Je jen otázkou, z čeho by premiéra ještě osočil, kdyby jeho „drzost“ přehlédnout nedokázal.
Bohuslav Sobotka se nedal, jeho reakce byly umírněnější. Vzkázal Zemanovi, že jako „přímo volený politik by neměl jen pasivně přijímat převažující společenské nálady, ale měl by aktivně hájit pravdu i mravní a humanistické zásady bez ohledu na to, že je to momentálně nepopulární.“
Spor nyní uzavírá opět pan Ovčáček, když vše svedl na premiérovy „zlé“ poradce; ti ho prý k celé věci nutili. Nechť tedy nakonec každý čtenář posoudí, na který ze dvou přístupů lze obecně použít označení „drzost“.
Záchranná brzda
Výše popsané výměny vzkazů lze sledovat například jen jako jinou formu zábavy. Ve skutečnosti jde ale o víc – o vážný spor, který má reálný obsah. Nikdo soudný nechce podceňovat bezpečnostní rizika plynoucí z migrační krize. A nikdo ze zúčastněných – doufejme – nebere islámský radikalismus na lehkou váhu.
V české realitě je ale tento spor o něčem úplně jiném: zda pod tlakem strachu většiny české veřejnosti nezadupeme do země demokratické principy, které doposud fungují. Fronta lidí, kteří chtějí na masových obavách budovat svou popularitu, se rozrůstá; Miloš Zeman stojí v jejím čele. Premiér Sobotka zatáhl za záchrannou brzdu a nahlas problém popsal. Chtělo to asi hodně odvahy, nicméně učinil správnou věc. Kéž by měl takových momentů během své vlády co nejvíce.
