Poučení z krizového vývoje po 395 letech

22. 6. 2016 - 06:50

Staroměstská_exekuce„Když nevyhrajeme a nebudeme ve vládě, odešel bych“, konstatoval šéf Hnutí ANO. Fešácké stanovisko muže pronesené v 21. století, kdy tak lze učinit v podstatě bezbolestně, teda krom ztráty ega, a večer lze jít klidně spát. Byly ale doby, kdy to nejen bolelo a neztrácelo se ego, ale hlava. Andrej Babiš se nechal totiž slyšet na den přesně 395 let po té, kdy na Staroměstské radnici probudili po ránu 28 tehdejších „politiků“, co nevyhráli, a tudíž měli skončit. Těch 27 protestantů a jeden katolík, který posléze jako jediný dostane milost, tušilo, že ten večer už spát nepůjdou. A tím se dostáváme k v Česku tak oblíbenému rčení „poučení z krizového vývoje“.

21. června 1621 končila jedna z výmluvných a ne zrovna výjimečných epizod rozeštvaného a ideově rozděleného národa. Oproti jiráskovské tradici to nebyl důsledek nezdařeného pokusu o protihabsburské povstání, protože Habsburky si Češi před pár lety pozvali coby své panovníky. Ale byla to tečka za příběhem neschopné a rozhádané protestantské šlechty, dnes bychom nepřesně řekli opozice, která si nedokázala udržet svobody garantované Rudolfovým majestátem z r. 1609. Dokázala sice vyházet pár lidí z oken Hradu, ovšem až poté, co se přesvědčila, že se jim nic nestane, neb přistáli sametově měkce do hnoje. Ovíněni idejemi sametové defenestrace samozřejmě neměli náladu za svoje svobody bojovat, takže na silové řešení si zjednali etnické Němce ze Šumperska. A tenhle hrdinný praporec Šlikův, ve kterém jen málo vojáků umělo česky, to na Bílé Hoře za ně schytal. Popravovat po roce se ale nemuselo, protože císař Ferdinand vážně přemýšlel o amnestii pro pochytané opozičníky. Nakonec ale podlehl naléhání nikoliv svých politických příznivců, ale tlaku oněch dvou Čechů vyhozených (vyhozeného písaře Fabricia se to netýkalo) do hnoje. Ti totiž neocenili ani tak sametové zacházení, ocenili hlavně majetek protestantských bossů, budou-li popraveni.

A tak se centrum Prahy zaplnilo Čechy. Popravy se totiž neděly denně, hokej se nehrál a TV různých kvalit taky nebyla. Zaplnilo se stejně, jako se plnilo leckdy poté: roku 1918, když jsme vyhnali Habsburky, 1939, kdy se vítala německá branná moc, 1945, když se vyháněla, 1948 v radosti z komunistů, 1968 v radosti z obrozených komunistů a pak na první máje podporující komunisty normalizační. A L. P. 1989 jsme se rozpomněli na to, že i defenestrace lze provádět sametově, jako před více jak 370 lety. Nejen že se opět nikomu nic nestalo. Ale on ten hnůj dodal patřičné živiny i sílu vyházeným, kteří za našeho přihlížení v klidu čtvrtstoletí rostli a dnes oklešťují svobody, o kterých jsme v naší historii tak často líně předpokládali, že když jsou na papíře, jak kdys učinil císař Rudolf, tak už o ně není třeba (bez ohledu na rozhádanou opozici) usilovat a případně i bojovat. A sami. Pokud tedy něco, tak tohle poučení z krizového vývoje je. Poučení jsou jistě dobrá pro ty, co se poučit chtějí. Nepoučitelní ale nepoučitelnými zůstávají.


FacebookTwitterGoogle+LinkedInPrintFriendlyShare