Bohuslav Sobotka dobrovolně opustil křeslo šéfa ČSSD. Divák české politiky s vyvinutou fantazií může přemýšlet, o jak silnou dobrovolnost šlo; jistě si lze vykreslit bizarní scény: Chovanec mává zbraní, Zaorálek drtí všechny přítomné četbou vlastních projevů, Marksová zpívá. Ostatní statné postavy sociální demokracie stojí okolo premiéra a sborově deklamují temné „podepiš“, zatímco manažer Birke drží dveře.
Jde ovšem o vážnou věc. Bohuslav Sobotka až zázračným způsobem držel vládu pohromadě a preference své strany v přijatelné úrovni několik let. Je proto otázkou, co vlastně vedlo k tomu, že se socialisté dostali do kolen. Velký díl viny na tom nese sám předseda.
Nelze se totiž tvářit jako čistý politik a zároveň zavírat oči před klientelistickým systémem, který viditelně bujel minimálně v regionálních patrech strany. Zdiskreditovaným politikům se Sobotka postavil jen tehdy, když to byli zároveň i jeho oponenti. Karla Březinu za premiéra řešila až policie, a to je opravdu pozdě. Pak to celé vypadá, že vám jde jen o zákulisní personální čachry.
Nelze léta sedět s oligarchou ve vládě, poslušně odkývat jeho dotační žně i rozkvět jeho byznysu, aby se následně Sobotka pokoušel být hlavním Babišobijcem. Pak to totiž vypadá, že vám jde jen o vlastní vládní křeslo.
Nelze bojovat za parlamentní demokracii a zároveň dávat najevo strach a nehnout prstem tváří v tvář nespočetným Zemanovým eskapádám. Za celou dobu své vlády Sobotka (a ani Zaorálek) neučili nic zásadního v tom, aby se prezidentovi pokusili „přistřihnout křídla“. Pak to vypadá, že vám jde jen o „klid na práci“ za jakoukoliv cenu.
Nelze stát za západní orientací země a zároveň se ruku v ruce s prezidentem dobývat do pandy zadní cestou. Krize okolo prohlášení „gangu čtyř“ nás o tom více než poučila. Pak to totiž vypadá, že uhnete kdykoliv, kdy přijdou potíže.
Autor těchto řádek není idealista. Zákulisní personální hry, touha přežít a udržet si moc k politice neodmyslitelně patří. Problém nastane, když je to vidět až moc. Zkušený manipulátor s dobrým PR týmem by dokázal vytvořit kulisy, které by bídné drama vylepšily.
Ale bohužel, Bohuslav Sobotka není nadán darem přesvědčivosti a důvěryhodnosti. K jeho smůle navíc platí, že člověk bez charizmatu má sice sníženou schopnost přesvědčit, ale naopak zvýšenou kapacitu lidi odradit. Pokud ve své kariéře neustále kličkuje a vyvažuje, ztráty jsou vyšší než zisky a politik se postupně propadá do nepopularity.
Kdyby se Sobotka k rezignaci na šéfa ČSSD odhodlal už na sjezdu, měli by on i jeho strana větší naději na změnu trendu. Víra, že oním zachráncem ve třpytivé zbroji je právě Lubomír Zaorálek, jen dokládá, v jak těžké situaci se sociální demokraté nachází. Každopádně to znamená změnu, která může straně nějaké voliče vrátit. A to není málo.
