O víkendu se sešlo vedení českých sociálních demokratů a radilo se, kudy na Babiše. Jak je v Česku (a ČSSD zejména) zvykem, obsah tajného jednání ihned prosákl na veřejnost. Můžeme si tedy udělat přesnější přehled toho, co sociální demokraté plánují. Závěry jednání pak nakonec veřejně prezentoval premiér Sobotka i v České televizi.
Ve zkratce řečeno, plán ČSSD je jednoduchý: znovu nalézt vyhraněnou levicovost, o níž přišli v soužití koaliční vlády. Chtějí zvyšovat daně, zejména u bohatých poplatníků a „cizích“ firem. Výnosy pak chtějí podělit „svým“ cílovým skupinám. Jistě, program celý plán popíše opatrněji, jeho podstata je ovšem poměrně prostá. Přesto lze odhadnout, že plán nebude fungovat. A to hned ze dvou důvodů.
Důvěryhodnost především
Především je to otázka důvěryhodnosti. ČSSD držela od posledních voleb všechny významné ústavní pozice a i resorty, které se o tuto agendu starají. Když před volbami v roce 2013 slibovala daňové změny s podobným cílem, mohl jí ještě někdo věřit. Své sliby ale vyměnila za klid a jistoty koaliční stability, na daně se nesáhlo a většina fiskálních plánů ČSSD zůstala u ledu.
Pravda, autora této glosy a spoustu dalších slabost socialistů potěšila. Je to jeden z úspěchů, které lze Babišovi bez ostychu přičíst a pochválit ho za to. Chce-li ale sociální demokracie zkusit znovu lákat lidi na zdanění bohatců a firem, najde se ještě někdo, kdo jim to uvěří? V roce 2013 měli 30% preference, nyní jsou na polovině. S kým asi chtějí svou znovunalezenou levicovost prosadit?
Selhání základního marketingu
Druhým problémem je forma, jakou sociální demokraté své plány prezentují. Citujme předsedu Sobotku: „Bude klíčové, abychom oslovili naše voličské skupiny, které nám mohou zajistit vítězství“, řekl údajně na ÚVV ČSSD. Chci-li myšlenku prodat, nemohu ji prezentovat v syrové podobě a takto bezelstně odhalovat vlastní cíle i prostředky k jejich dosažení.
Slyšel někdy někdo mluvit Andreje Babiše o tom, jaké voliče chce lovit a co použije jako návnadu? Nikoliv. Popisuje problémy, nabízí řešení – nebo alespoň iluzi těchto řešení. Proto mu to funguje. I pravicová opozice prezentuje svoje plány jako plány pro celou zemi; fakt, že jim to lidé nevěří, má jinou příčinu.
Proč sociální demokraté od premiéra až po řadové poslance mluví do médií o věcech, které do éteru nepatří? Proč veřejně diskutují, jaká témata budou propagovat a proč? Neměl by jejich program řešit všechny aktuální problémy této země a nabízet recepty na základě ideového ukotvení strany? Jistě, tato řečnická otázka zní naivně. Když ale média včetně těch nebabišovských prezentují výstupy jednání tak, že „ČSSD chce více oslovit levicové voliče“, je to bezesporu marketingové selhání. I podprůměrně informovanému voliči (bez ohledu na jeho preference) podvědomě dojde, že s ním cyničtí rutinéři jen hrají podivnou hru.
ČSSD je tradiční a velkou stranou. Její protivníci mají značné slabiny: opozice je stále na kolenou a výkon a odborná erudice ANO budí spíše rozpaky. Strana by se tedy spíše měla soustředit na to, co ji oslabuje nejvíce: personální i programová důvěryhodnost, kvalita obsahu i formy komunikace. A neměla by mluvit o tom, že to chce dělat. Měla by to prostě udělat.
