Škrábance na kapotě

16. 10. 2018 - 16:43

kubera_fialaPo komunálních skončily i volby senátní. Výsledky hlasování do horní komory znamenají totální debakl vládních stran: komunisté Senát opustili zcela, ČSSD přišla o 12 křesel a ANO získalo jeden hubený mandát. I když to zásadní dopad na politickou situaci mít nebude, rozhodně to je moment, který stojí za to rozebrat.

Drtivý úspěch zaznamenala ODS. Bude nejsilnější stranou v Senátu a ukázala, že umí přinést jak nové osobnosti, tak udržet ty stávající. Jestliže byla role „šéfa opozice“ doposud spíš formální, nyní o ní nepochybuje nikdo. Ať už se jí podaří dosadit do čela horní komory legendárního senátora Kuberu nebo ne, má potenciál za několik let definitivně rozložit mocenský monopol Andreje Babiše. Je to první známka naděje pro všechny ty, kdo současnou vládu nepodporují. Aby však překročila práh svých skalních voličů, bude muset umět získávat další hlasy jak od konkurenčních opozičních stran, tak i od hnutí ANO. Stát se opět „catch-all party“, jakou byla za Mirka Topolánka, ale bude pro mnohé její členy nemalou výzvou. Boj proti „neomarxismu“ totiž nikomu žádné volby nevyhraje.

Druhým vítězem jsou „nezávislí“, a to jak ve velkých městech, tak zejména v Senátu. Pojem „nezávislé politické hnutí“ je ovšem oxymorón. Nezávislost může fungovat u kandidáta, ne u politika. Nesmyslný paradox lze konkrétně vidět u mnoha nově zvolených senátorů, kteří teprve nyní „vyjednávají“ o tom, do kterého klubu usednou. Parlament funguje na principu politických stran, přinejhorším jen politických klubů. Pokud senátor neví, kam směřuje, nebo o tom dokonce vyjednává, je to prostě problematické. A pokud hledá klub podle toho, kdo mu nabídne nejlepší funkci, je to ostudné.

Je nutné to brát jako poučení pro příště: média musejí kandidáty více tlačit se ještě před volbami vyjádřit, kam směřují. A politické strany, které je podporují, by to měly mít vyjednané dopředu. Senátor, který není jasně profilovaný, má malou šanci něco prosadit, nebo být při tom alespoň vidět.

ANO v pasti apatie

Babišovo hnutí ANO volby do Senátu drtivě prohrálo. Zatímco v celkových preferencích stále jasně vede, dokázalo usadit v horní komoře jen jediného nového senátora. Proč? Babiš sám – snad v záchvatu upřímnosti – konstatoval, že „Senát neumíme“. Odpověď se skrývá v samotné definici hnutí a jeho nové skupiny voličů.

V době po sněmovních volbách roku 2013 odsálo ANO voliče především stranám bývalé vládní koalice (ODS, TOP 09 a VV). S rostoucími skandály a problémy se ale těžiště sympatizantů Babišovy kariéry přesunulo jinam. Babišova kampaň byla a je profesionální, přesně namířená na vybrané skupiny obyvatel. Nejlépe ji tak definuje samo její zacílení z roku 2017: Oslovuje lidi, kteří politiku příliš nesledují, nevnímají a neřeší. Ti si do ní daleko méně projektují jakékoliv vyšší hodnoty či principy jiné než krátkodobý osobní prospěch. Snadno tak přehlédnou oligarchickou podstatu hnutí ANO, respektive jim nevadí. A minulé vlády a „tradiční strany“ jim z různých důvodů vadí natolik, že jsou ochotni svému současnému favoritovi odpustit ledasco.

Tato skupina voličů se ve své většině nestará o principy fungování státu. Mimo jiné tedy Senát nepřijímá, nevidí v něm smysl. Babiš na ně cílí svou kritikou horní komory; zároveň ale z logických důvodů usiluje o její ovládnutí. Šance má ovšem nízké: i kdyby do voleb investoval mnohem více energie a peněz, stejně by značná část jeho sympatizantů zůstala doma. A pokud by o něj usiloval razantněji, navíc by to v očích ostatních vypadalo jako daleko větší porážka. Mezi jeho nevoliči s postupem času roste aktivní odpor k hnutí ANO – dvoukolový systém tento odpor posílí a výsledky Babišova hnutí jsou proto logicky téměř nulové.

Dozvuky po volbách

Komunální i senátní volby jsou minulostí a k žádné velké či dokonce úspěšné rebelii v poražených stranách nedošlo. Pravda, bývalý vyzyvatel šéfa KSČM Josef Skála vyzval Filipa k rezignaci; to je u komunistů zásadní novum. Ale nad výzvou se zavřela voda. Ani v ČSSD nedošlo k ničemu revolučnímu: J. Hamáček je z jedné strany tlačen lánskými spiklenci k tomu, aby Babiše „těsněji objal“, jak řekl Zdeněk Škromach. Z druhé strany se ozval Milan Chovanec a vyzval k odchodu z vlády. Pozici mezi Škromachem a Chovancem nelze předsedovi Hamáčkovi závidět, ale rozhodně žádný tábor vnitřní opozice nemá sílu (a ani snad chuť) Hamáčka svrhnout.

Dlouhodobě má ale tato vládní koalice dva problémy. Tím prvním je ztráta Senátu samotného. Teď bude potřebné ke každému zákonu prosit o podporu u komunistů, jejich cena tedy poroste. S ní vzroste i chuť KSČM být více vidět, což může u zbylých stran koalice vyvolat nemalé komplikace. A druhým problémem je kanibalistická strategie ANO: pohlcování voličů svých koaličních partnerů dříve či později vyvolá výbuch, který může celou koalici zničit.

Další volby nás čekají příští rok, Evropský parlament ale zajímá lidi méně než český Senát. Proto má vláda až do krajských voleb za dva roky dost „klidu na práci“. A opozice má čas na to změnit strategii. Ani její letošní úspěchy, které lze přirovnat ke škrábancům na kapotě, totiž samy o sobě jízdu Andreje Babiše nezastaví.

 

 

 

Zdroj původní fotografie: Michal Šula, MAFRA


FacebookTwitterGoogle+LinkedInPrintFriendlyShare