Projekt HateFree Culture realizovaný Agenturou pro sociální začleňování, jedním z odborů Úřadu vlády ČR, tento měsíc končí. Podle ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jana Chvojky (ČSSD) je důvodem jeho ukončení to, že se projekt dostal do slepé uličky a jen přesvědčoval přesvědčené. Ministr se taktéž nechal slyšet, že tato aktivita bude mít svého pokračovatele. Stojí proto za to se zamyslet, co dělal projekt HateFree špatně a čemu by se jeho nástupce tak měl vyhnout.
HateFree si už ve svém názvu nese určitou stigmatizaci osob a organizací, co se k ní nepřipojili. Zjednodušeně řečeno: kdo se ke kampani nepřidá a nebude mít nálepku „hatefree“, vystavuje se podezření, že je stále „hate-full“. Jako by dnes už nestačilo ctít ústavu a listinu základních práv a svobod. Nemalá část politického spektra a společnosti má přitom kolikrát problém již s tímto občanským minimem.
Selektivnost mediálních výstupů HateFree je problém, zvláště pak u témat spojených s islámem, který je spolu se související tématikou uprchlíků a terorismu jedním z nejvíce konfliktních témat, jež HateFree řeší. Právě na problematice islámu proto stojí za to si v následujících řádcích ukázat, v čem je dosavadní koncepce kampaně HateFree nedostatečná, byť v jiných ohledech mohla mít dílčí úspěchy.
Vybírání argumentů
Vyvracení hoaxů a nahrazování mýtů fakty ze strany HateFree považujeme za přínosné. Zádrhel však nastává, když se z toho stává těžiště vyznění celé kampaně, jež působí, jako by říkala, že nenávist a odůvodněná kritika nedostatků a slabých míst islámu jsou totéž; veřejně si na ně stěžovat je proto nepatřičné a nežádoucí. Ne každá kritika je ovšem opřena o falešné informace a platí, že když mi něco vadí a nejsem ochoten to akceptovat, ještě to neznamená, že někoho nenávidím. Úsilí o zbavení se nenávisti navíc řadu problémů nevyřeší prostě proto, že nenávist není jejich příčinou, nýbrž důsledkem.
Vyvracení falešných zpráv o muslimech za absence publikování negativ totiž chtě nechtě navíc implikuje, že vše zlo s muslimy spojené je jen dílem našeho nepochopení a nedostatku informací. Islám však jako všechna velká světová náboženství přitom má nemálo problémů sám v sobě. Navíc názory jeho vyznavačů na to, kdo je vlastně ještě muslim a co je dle islámu správné, se často liší.
Bez nadsázky se dá říci, že v některých částech světa by si pomyslná „muslimská HateFree“ iniciativa poučující místní společnost o nutnosti vzájemné tolerance například mezi sunnity a šíity přišla na své. Například v Iráku či Saúdské Arábii vzájemné nepochopení a nenávist mezi těmito dvěma odnožemi islámu spolu s dalšími faktory opakovaně vedou k násilným konfliktům. O těchto dělících čárách, latentních problémech a věroučných konfliktech v islámu se však od HateFree mnoho nedočteme. Přitom i ony jsou jedním z důvodů, proč je dnes ve světě téma islámu nerozlučně spjato s násilím a destrukcí. Jak laika, tak odborníka pak šíře projektem nabízených otázek a odpovědí jen sotva uspokojí. České publikum je navíc tradičně zvyklé na různé formy propagandy, takže ve chvíli, kdy v informační kampani vycítí informační nevyváženost, hbitě zbystří a zaujme odtažitý postoj.
Dialog bez partnera
V neposlední řadě je zádrhelem existence HateFree absence nějaké platformy, jež by ji mediálně doplňovala a věnovala se právě oné „oprávněné kritice“ a obavám občanů. Ne nadarmo se spisovatelka Petra Hůlová kdysi ptala, zda je legitimní bát se uprchlíků. Jediný, kdo jí ve veřejném prostoru dostatečně hlasitě a soustavně kladně odpovídá, jsou však nejrůznější populisté. Těžko se pak divit, že dopad kampaně HateFree na veřejnost je problematický. Absenci odborníků na Blízký východ a islámský extremismus jsme se na stránkách Českých souvislostí věnovali již vícekrát. Navíc ruku na srdce: Ani odborníci se kolikrát neshodnou.
Arabista či islamolog by se krom toho neměl pasovat (či být dosazen) do role autoritativního vykladače objektivních pravd o islámu a být tak pro muslimskou víru něčím jako pro křesťanství papež a církevní koncil v jednom. Když se ani sami věřící neshodnou, jak se s jejich náboženstvím věci mají, těžko to za ně může o své vlastní vůli en bloc rozsoudit „bezvěrec“ zvenčí. Jaké postavení v islámu mají například homosexuálové a odpadlíci od víry? Kolik muslimů podporuje tzv. „Islámský stát“? Jaký je pohled většiny arabské populace na židy a holocaust? To, co dnes debata o islámu potřebuje nejvíce, jsou statistická zjištění a sociologické průzkumy. Ne kvalitativní tvrzení o tom, že homosexualita pro islám už není problém, protože jeden imám v USA to tak vidí.
Kampaně proti nenávisti mají i v českém prostředí bezesporu smysl. Vládou placený tlak k toleranci je však to poslední, co řešení konfliktů ve společnosti utlumuje. Pouze je to krátkodobě může zamést pod koberec či na okraj politického spektra. A pak je zde dvojí otázka, na kterou asi nikdy nebude nalezena definitivní odpověď: Kde končí pouhá osvěta a začíná sociální inženýrství? A jaký přístup má kampaň typu HateFree zvolit, aby se těmto rizikům v českém prostředí vyhnula?
