Před časem jsme psali o tom, proč nejsou vidět v médiích čeští arabisté. Od té doby téma uprchlíků dále vyeskalovalo. Na skrovné přítomnosti odborníků na Blízký východ, islám a Araby v českém veřejném prostoru to ale nic nezměnilo. Stojí za to se tedy ptát, co je třeba zlepšit, aby si odborníci, kteří prošli českým akademickým světem, neprováděli, slovy poslance Ivana Gabala, někde v ústraní „čirý hobbismus“. Z něho daňový poplatník nic nemá, přitom je naopak potřebné, aby arabisté byli v této pohnuté době společnosti a demokratickému zřízení více prospěšní. Na úvod je třeba říci, že neexistuje žádná „Vysoká škola uprchlictví a integrace muslimů“, takže i arabista z Univerzity Karlovy může (a má) přispět svou troškou do mlýna stejně, jako například sociologové, politologové či religionisté. Jednou ze světlých výjimek je v tomto směru arabista Bronislav Ostřanský, který, ač odborník především na středověký islám, se snaží své znalosti popularizovat a předávat i ve vztahu k aktuálnímu dění.
Stručně, jasně, výstižně
V médiích potřebujete umět mluvit. Dnešní studium arabistiky u absolventa ale schopnost diskutovat a argumentovat příliš nerozvine. Význam umění komunikace je o to větší, že arabista na veřejnosti sotva kdy mluví k někomu, kdo má předmět jeho zájmu tak rád jako on sám, či je s ním aspoň do stejné míry obeznámen. Pro vyjadřování v médiích je pro arabistu jistou brzdou i velmi abstraktní pojetí jeho studia. Není proto náhodou, že má v médiích tendenci začít odpovídat odkudsi „z výšin“ a ze široka s pomocí cizích slov, zatímco mu realita uniká spolu s časem vyměřeným na jeho sdělení. S akademickou těžkopádností a snahou „říci to celé“ se váže další zádrhel. Je jí „provozní vědecká slepota“ a absence vědomí, že základní věci o cizí kultuře je třeba neustále opakovat formou, kterou pochopí i laik. Být stručný i výstižný a vyhnout se přitom zobecnění není jednoduché. Pokud si však má divák z vystoupení něco odnést, je to nezbytné.
Studium arabistiky by rovněž mělo být více praktické a klást důraz na uplatnění absolventů. Nabízet jim například stáže ve výzkumných institucích, firmách či ministerstvech. Studenti by sami lépe poznali své potenciální zaměstnání a případně tuto zkušenost spojili i s možností přivýdělku, který by jinak stejně sháněli, a to mimo rámec oboru a na jeho úkor. Po absolventech se dnes chce praxe. Arabisté ji ale často nemají a chybí jim proto kolikrát i reálná očekávání stran toho, co od svého vysněného zaměstnání vlastně lze čekat. To může vést ke kariérním chybám, kterými si sami sníží hodnotu na trhu práce a vyloučí se tím ve výsledku i z veřejného prostoru, protože se o nich nikdy nikdo nedozví.
Nezapomeňte na občany
Hodnota absolventa arabistiky pro společnost se netočí jen kolem toho, jak kvalitní studium mu bylo umožněno, ale i zda se za to cítí nějak zavázán svým spoluobčanům, daňovým poplatníkům. Absence výchovy k pocitu občanské povinnosti může vést k tomu, že arabista mnohdy nebere při své práci v patrnost, že předmět jeho zájmu a poznatky, ke kterým došel, zde nejsou jenom pro něj. Chápat, že platy vyučujících či nové knihy v knihovně neexistují samy od sebe, nejsou pro každého studenta tak logickou či pozornosti hodnou skutečností, jak by se mohlo zdát.
Oboru arabistika chybí i pozitivní PR, řadu lidí proto ani nenapadne se na něj přihlásit, protože si pod pojmem arabistika nepředstaví nic lákavého či konkrétního. Možná i proto převažují před mediálními komentátory a analytiky šedé myši a lidé s odlišnými ambicemi. Takováto skladba studentů navíc ani nevytváří poptávku po zlepšení některých kvalit svého oboru. Otrkání se vůči světu „tam venku“ by rovněž prospělo, kdyby akademici a studenti dělali více akcí pro veřejnost, a to nejen odbornou. Záslužným počinem je nejen v tomto směru každoroční Festival arabské kultury v Plzni (tzv. Arabfest). Kontakt s veřejností pomáhá nejenom srozumitelnosti prezentace výsledků bádání arabistů, ale i odbourání řady negativních stereotypů, které kolem této profese jsou. Bez kontaktu s konečnými příjemci výzkumu chybí zpětná vazba. Pokud jí jednou bude šibenice, je nasnadě, že arabisté něco zásadně zanedbali.
Jak vidno, některé návrhy jsou o penězích, jiné ale jen o dobré vůli a ochotě otevřít oči. A poslední věc: Doufejme, že arabisté chápou, že strkáním hlavy do písku se hněvu veřejnosti nad problémy, jež se jejich předmětu zájmu bytostně týkají, nevyhnou. Pouze jej oddálí a zesílí. I proto by neměli mlčet.
