Úspěšní i neúspěšní populisté

2. 10. 2017 - 21:10

okamura_lepenKrajně pravicové strany zaznamenaly v posledních letech postupnou obrodu. Po dlouholetém neúspěšném řešení romské otázky a následných protestech v mnoha městech ČR přišla tzv. migrační krize. Vlna migrantů prošla Evropou, aniž by dorazila do naší země. O to zásadnější byl její politický dopad, který se sice klasické parlamentní strany pokusily uchopit, prostor ale zůstal i pro krajní pravici. Krajské volby v roce 2016 představovaly pro krajně pravicové strany rozhodující střetnutí o to, která strana získá v ČR dominanci a bude se tak moci o rok později probít do Poslanecké sněmovny. Kdo jsou vítězové a poražení tohoto souboje? České souvislosti pokračují v autorsky laděném hodnocení kandidujících politických stran v ČR.

Extremistické politické strany na periferii

Česká republika je dlouhodobě zemí, kde se neonacistům a neofašistům spíše nedaří. Vzhledem k silnému ateismu v naší zemi nerezonují společností náboženská dogmata jako v Polsku, ani se v důsledku historického vývoje neužijí fašistické tóny jako na Slovensku. Společnost je navíc relativně imunní vůči veřejně projevovanému násilí.

Tradičním zástupcem tohoto politického proudu je Dělnická strana sociální spravedlnosti, která už několik let spíše přežívá. Strana vznikla (původně jako Dělnická strana) na půdorysu Republikánské mládeže SPR-RSČ a je jedinou stranou v ČR, která má neskrývané kontakty na prominentní neonacistické spolky. Zatímco v posledních letech postupně uvadala, před volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 se na politickou scénu vyšvihla druhá extremistická strana – Národní demokracie (z právního hlediska nástupce Sdružení důchodců České republiky založeného v roce 1994 jako satelitní strany SPR-RSČ) v čele s trestně stíhaným antisemitou Adamem B. Bartošem.

Tato strana nejspíše usoudila, že když si voliče nenakloní soustavnou kritikou „zkorumpovaného režimu“ jako DSSS, tak vsadí na konspirační teorie s převážně antisemitskou tématikou; ani ty však občany příliš nezaujaly. Úspěch obou stran v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny je vzhledem k tomu, že téma migrace již dávno převzaly jiné politické strany, naprosto vyloučený.

Poražený Úsvit – Národní Koalice

poslanci_usvitV roce 2015 došlo na české politické scéně k rozštěpení krajně pravicové parlamentní strany Úsvit přímé demokracie. Je úsměvné, že hlavním spouštěčem vnitrostranické krize byl fakt, že tehdejší předseda Tomio Okamura ulehčil straně o většinu peněz získaných za úspěch ve volbách. Okamura společně s Radimem Fialou původní Úsvit opustili a založili hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). Do čela původní strany s pozměněným názvem Úsvit – Národní Koalice se postavil bývalý voják Miroslav Lidinský a strana navázala úzkou spolupráci s islamofobním občanským hnutím Blok proti islámu, mezi jehož čelní představitele patřili Martin Konvička, Petr Hampl a Jana Volfová. Právě mezi těmito uskupeními se mělo v roce 2016 rozhodnout o tom, které si strhne voliče na svoji stranu.

Ještě na začátku roku 2016 to vypadalo, že šance na vstup do Poslanecké sněmovny jsou u Úsvitu i SPD vyrovnané. Úspěšné akce charakterizovaly spíše Úsvit. Již v listopadu 2015 si dokázal Úsvit s Blokem proti islámu získat na svou stranu prezidenta republiky Miloše Zemana, navázal také spolupráci s německým protiimigračním hnutím PEGIDA a v únoru 2016 uspořádal na Hradčanech po organizační stránce výborně zrealizovanou demonstraci, která byla součástí celoevropské demonstrace proti imigrantům, zatímco Tomio Okamura se ve stejnou dobu krčil s pár stovkami lidí a nekvalitním ozvučením na pražském Můstku.

V dubnu 2016 ale Blok proti islámu spolupráci s Úsvitem jednostranně vypověděl. Vliv Úsvitu na Blok proti islámu totiž sílil a především Martin Konvička a Petr Hampl se začali obávat, že přijdou o pozice vinou těch, kdo jim platí kampaň. Zejména šlo o sponzora strany Víta Bártu, který rozhodně nemá pověst vnitrostranického demokrata. Jeho cílem byla spíše maximální centralizace řízení volební kampaně tak, aby přinesla úspěch těm, kdo jsou k němu nejloajálnější.

Lidé ve vedení Bloku proti islámu sice na rozdíl od Úsvitu uměli oslovit značné množství lidí a zformovat kolem sebe jakousi společenskou subkulturu, ale z politického hlediska šlo o osoby absolutně nezkušené a dokonce přímo neschopné. Poslední kapkou byly skandály Martina Konvičky, jako třeba střílení na Staroměstském náměstí na výročí okupace 21. srpna, které voliče spíše odradilo. Úsvit se tak vlastním přičiněním i nepředvídatelným chováním vedení Bloku proti islámu sám připravil o šanci ve volbách do Sněmovny uspět.

Vítězný Tomio Okamura

Tomio Okamura po odchodu z Úsvitu založil v červnu 2015 nové politické hnutí „Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura“. Oproti Úsvitu se však pod maskou pravicově populistického politického subjektu nachází radikální až extremistická rétorika předsedy Okamury, jež může vybízet i k fyzickému násilí. Dlouholetý politický program hnutí je šitý na míru zklamaným a frustrovaným občanům s nižším vzděláním. Pokud si nedokáží logicky vysvětlit a ospravedlnit svoji životní situaci, velmi často sklouznou k jednoduchým a radikálním tezím, které jejich problémy vyřeší.

Hlavní motivací Okamurových voličů je strach ze všeho, čemu oni sami nerozumí nebo nad čím nemají kontrolu. Tento strach přerůstá v nenávist, která se obrací proti nepřátelům zvenčí (imigranti, Evropská unie), či celému politickému režimu v ČR. Na rozdíl od voličů Andreje Babiše, kteří si přejí „pouze“ zúčtování s politickým establishmentem, touží voliči Tomia Okamury po celkové změně politického režimu. To Okamura „řeší“ přímou demokracií, která oslabí fungování současných politických institucí a vloží moc do rukou voličů samotných. Okamurovy zjednodušující výklady těchto vizí na Facebooku spojené s osobním charismatem jsou klíčovými prvky jeho úspěchu, který ostatním krajně pravicovým stranám chybí.

Program SPD nemá příliš cenu analyzovat, je především odrazem charakteru potenciálních voličů. Kombinuje přímou demokracii jako ventil frustrace i požadavky na štědrý stát jako sociální vnadidlo. Je pak doplněn „štíhlým státem“, což je reakcí na odpor k obecné byrokracii. V otázce zahraniční politiky je cílem „totální suverenita“ ČR, která v praxi představuje naprostou mezinárodní izolaci. I to je reakcí na strach, který potenciální voliči cítí.

Krajské volby v roce 2016 přinesly SPD úspěch. Její koalice ve většině krajů se Stranou práv občanů získala 34 mandátů, naopak Úsvit nezískal jediný mandát. Krajské volby tak SPD vydatně posílily a ukázaly extrémně orientovaný voličům, kterou stranu v letošních volbách do Poslanecké sněmovny volit. Úsvit se pak po volebním debaklu ocitl v troskách. Před branami Poslanecké sněmovny tak nyní stojí pouze jedna silná krajně pravicová strana s charismatickým lídrem, jenž může v závislosti na svém volebním zisku představovat velký problém při povolebním vyjednávání.


FacebookTwitterGoogle+LinkedInPrintFriendlyShare