Za prezidentskou volbou se uzavřela voda. Někteří poražení kandidáti zkusí na podzim kapitalizovat svůj relativní úspěch v senátních volbách, což je jistě rozumný nápad. Hlavní pole ovšem ovládl právě Miloš Zeman.
Jeho těsné vítězství nebylo dáno ani tak genialitou jeho kampaně, jako spíš dlouhodobou strategickou přípravou. O skrytých či otevřených preferencích mnoha lidí bylo rozhodnuto o dost dříve dříve, než si sami připouštěli. Volba hodně reflektovala dlouhodobá názorově-politická schémata.
Dělení české společnosti se odehrává na mnoha osách: například iracionální strach z migrace, odpor k fiktivním i reálným elitám, regionální i vzdělanostní rozdíly atd. Zeman a jeho lidé využili těchto rozporů a systematicky je pomáhali prohlubovat. Mobilizační kampaní se jim pak povedlo oproti prvnímu kolu navýšit volební účast, přičemž nově k urnám přišli především ti, na něž prezident při budování příkopů cílil. Čím víc se snažili reprezentanti druhého tábora proti Zemanovi bojovat, tím víc mu pomáhali mobilizovat jeho vlastní voliče.
Zeman volbu označil za své „poslední politické vítězství“, po němž „nebude následovat žádná prohra“. A je nutné uznat, že obhajobou svého mandátu se Zeman stal z hlediska své kariéry doposud nejúspěšnějším politikem v historii ČR. Zcela symbolicky pak působilo setkání vítěze s Václavem Klausem, který mu přišel do volebního štábu pogratulovat. Klaus tvrdil, že „přispěl“ zhruba pěti procenty k Zemanovu vítězství, Zeman mu pak tento podíl „uznal“. Pohled na kdysi významného politika, který se pokouší získat podíl na cizím úspěchu, musí na jeho zbylé sympatizanty působit až bolestivě. Zemanovým vítězstvím a Klausovou bezmocí se tak symbolicky uzavírá kapitola této významné politické generace.
Co bude dál?
Miloš Zeman však nikam neodchází, má před sebou až pět let svého mandátu a navzdory nepotvrzeným spekulacím všeho druhu je nutné počítat s tím, že prezidentem zůstane. Je otázkou, co vše se nyní změní a jaký vliv bude mít hlava státu během svého druhého funkčního období na veřejný život.
Mnozí politici, zejména z ČSSD a ANO, vyjadřovali naději, že se Zeman bude během dalších let mírnit. Toto zbožné přání ale nemá reálný základ, jde bezezbytku o snahu uchlácholit tu menší část voličů těchto stran, která Zemana nevolila. Po zkušenostech s druhým obdobím Václava Klause lze tvrdit pravý opak: pokud se Zeman do nedávna snažil brzdit, nyní jej už nic omezovat nebude. A prvních pár týdnů po volbě tuto obavu jen potvrzuje.
Zásadní otázka se týká vztahu premiéra a prezidenta. Otevřená aliance, jejíž závazky oba dodrželi, se nyní vyčerpala. Miloš Zeman už Andreje Babiše k ničemu nepotřebuje a je otázkou času, kdy se jejich cesty nějakou formou rozejdou, jakkoliv to zatím nevypadá. I když je Babiš vrcholně pragmatický, na dohodu musejí být minimálně dva. Premiér má sice neporovnatelně větší moc a stojí za ním enormní politická síla, přesto by ho spor se Zemanem mohl zásadně oslabit. Blížící se konflikt obou politiků se může stát jedním z hlavních momentů roku 2018.
Boj o Zemanovy hlasy
Voliči, kteří se v prezidentské volbě znovu definovali, se nyní stávají důležitou kořistí. O hlasy Jiřího Drahoše se přetahuje pět parlamentních stran, které ho podpořily. Šlo však o volbu protestní, protizemanovskou, proto nelze očekávat, že by tuto skupinu lidí kdokoliv (včetně Drahoše) do budoucna efektivně využil.
Daleko lákavější je rezervoár zemanovských hlasů. Politická mašinerie hnutí ANO jistě analyzuje jeho úspěch a dynamicky upraví své slogany, názory svých zástupců, popřípadě i vlastní program. O něco podobného se ve skromných podmínkách jistě pokusí i Tomio Okamura. Hlavní lákadlo na zemanovských voličích však představuje odkaz současného prezidenta. Při jeho věku i zdraví je nutné počítat se vším, a proto se brzy strhne souboj o to, kdo bude jeho pokračovatelem. Kromě již zmíněného Okamury se jistě objeví i bývalí spojenci z ČSSD (Škromach, Hašek a další).
Silným představitelem „nového zemanismu“ by ale mohl být poslanec ODS Václav Klaus mladší. Spojuje v sobě slavné jméno, má schopnost mluvit k voličům empaticky a už dokázal, že je v politice čistým sólistou. Nelze proto předpokládat, že by v dohledné době ve své straně mohl dramaticky povýšit. Jeho vlastnosti ho ale předurčují k tomu, aby se případného Zemanova dědictví pokusil ujmout. Dostatečnou lidovost, kreativní práci s fakty, vyvolávání strachu a dělení společnosti již zvládá, zbývá jen chopit se vhodné příležitosti, až nastane.
Dědictví Miloše Zemana tak může být různé. Jeho politický styl může v podání jeho nástupců otevřít dveře nové úrovni populismu a rozporů ve společnosti. Prezident může jako poslední bod své kariéry pomoci odstranit fenomén Andreje Babiše. Anebo může dokázat, že byl politikem, jehož úspěch nelze v dohledné době zopakovat.
Delší verze článku vyšla v časopise Demokratický střed