Situace se u sociálních demokratů zhoršuje každým dnem. S preferencemi okolo 10 %, vnitřními konflikty a bezradným vedením se ovšem nic jiného čekat nedá. Co je vlastně dostalo do této téměř neřešitelné situace? Fakticky jde o krizi programu, lidí i stylu.
Připomeňme, že už dříve ČSSD naprosto veřejně řešila, jaké voliče chce oslovit. Jako by zapomněla, že taková věc se má dělat, ne o ní mluvit! Od té doby se situace ještě zhoršila: svůj plán několikrát změnila a pokaždé to činila s elegancí slona v porcelánu. Jak má volič něčemu uvěřit, když se politici „jeho“ strany veřejně dohadují, zda ho vůbec chtějí lákat.
Současný stav je takový, že strana už raději neříká nic. „Vize 20+“ je pouhou sbírkou slibů bez reálné cesty k jejímu naplnění, chybí v ní vše, co by ji činilo reálnou: termíny, plány, náklady i vnitřní provázanost. Kdyby se někdo náhodou zajímal do detailu o to, co ČSSD chce, nedozví se to.
Program je však jen menší částí reálné kampaně a zajímá jen malou část voličů. Lidé instinktivně vědí, že sliby před volbami jsou přinejlepším jen vodítkem, ne realitou. Proto se soustředí na nositele, ne na obsah. Chtějí „svému“ politikovi věřit, nebo ho alespoň považovat za nejmenší zlo. A chtějí u něj cítit nějaké reálné lidské vlastnosti, potřebují si jej spojit s emocí. Předseda Sobotka a další vůdci ČSSD ale mají schopnost zaujmout asi takovou, jakou vyvolá veřejné předčítání manuálu k daňovému přiznání.
Řeší kádry opravdu vše?
Personální práce je tradiční slabinou sociálních demokratů. Sobotka a jeho lidé přímo či nepřímo zlikvidovali jakoukoliv vnitřní opozici, a to před zraky kamer. Například vypuzený poslanec Tejc patřil k té kompetentní a pracovité části strany, navíc uměl mediálně zaujmout. Hejtman Zimola byl více než kontroverzní, ale takových je ve straně mnoho – k jeho likvidaci přispěla spíše otevřená kritika Sobotky a dalších.
Další boje probíhají uvnitř strany i bez předsedova přispění: zmiňme odstranění ministra Ludvíka z pražské kandidátky a jeho nahrazení radním Dolínkem, což je mimořádně špatný krok. Ludvík je možná kontroverzní motolský „kulich“, ale nelze mu upřít živé a přesvědčivé mediální působení; byl to rozhodně politik s potenciálem.
Objevily se čerstvé spekulace, že premiér Sobotka více či méně dobrovolně přijde o předsednické křeslo ve straně, aby ČSSD vedl do voleb někdo jiný, lepší. Samo o sobě to není špatná myšlenka, ale jako obvykle je to pozdě. Tak, jako Sobotka pozdě propustil telefonistu Mládka, pozdě se postavil Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi, tak by bylo pozdě i na tuto změnu. Naděje ale umírá poslední.
Titanic a jiné lodě
Jak situaci shrnout? ČSSD lze přirovnat k vylepšené verzi Titanicu. Kdysi slavná a velká loď nyní nabírá vodu, kapitán hází reptající posádku přes palubu, zatímco jeho první důstojník stojí v kormidelně se samopalem. Sama posádka se pere o místa ve člunech, ty poražené hází vítězové rovnou do moře. V mezičase se důstojníci neumí dohodnout, zda chtějí zachránit pasažéry první, druhé či třetí třídy – a hádku vyděšeným cestujícím pro jistotu pouští do palubního rozhlasu.
Socialistický Titanic mezitím ale předjíždějí další lodě, které pasažéry aktivně přebírají. Nejde jen o prastarý ledoborec Lenin, tajně vlastněný Ruskem. Hlavní hrozbou je biopalivem poháněný křižník Kostelec, který přebírá většinu cestujících. Zachráněným slibuje koblihy, i když je poté krmí pouhým separátem. I další parníky socialistický Titanic dohánějí, kromě těch více méně tradičních i zdánlivě zbrusu nová loď Svatý Ignác s podporou, což je ovšem pouze přemalovaný remorkér Plojhar. Ten však bez uhlí z Titanicu do cíle asi nedopluje.
Modrou stuhu na konci závodu pak předá prezident, u nějž není jistota, že slavnostní ceremoniál ve zdraví odkývá. Být za takové situace pasažérem je proto zážitek, který jsme si opravdu nepřáli.
