Andrej Babiš se nejednou veřejně vyslovil, že současný politický systém mu tak úplně nevyhovuje, a ve své předvolební knize se v nejedné kapitole vyslovil pro razantní institucionální změny. Kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“ ale není standardním politickým manifestem, nýbrž spíše souborem Babišových mocenských představ propojených s líbivými marketingovými hesly z pera jeho PR poradců.
Jejím účelem je salámovou metodou přesvědčit čtenáře, že změny politického systému v České republice, které připravuje Andrej Babiš a ze kterých politologové či ústavní právníci skutečně nespí, jsou vlastně skvělý nápad, kterým chce pomoci fungování naší země, aby se v demokraticky volených (i fungujících) institucích „méně žvanilo a více makalo“.
Většinový systém jako spása?
Jednou z takových změn je zavedení většinového principu voleb na všech úrovních volené reprezentace. Současný proporční princip volby vede k širokému zastoupení politických stran ve voleném orgánu a vzniká tak nutnost tvorby koalic. Lékem na tyto nešvary je podle něj zavedení jak přímé volby starostů, tak jednokolového většinového principu pro volby do Poslanecké sněmovny.
Tento volební systém funguje tak, že v jediném kole zakroužkují občané ve svém volebním obvodu jednoho kandidáta a po sečtení hlasů získá mandát ten jediný nejúspěšnější. Takto se volí ve Spojeném království a typickým projevem je disproporce zastoupení politických stran v Dolní sněmovně Parlamentu, výrazné posílení těch nejúspěšnějších politických stran a upozadění role většiny malých stran. Tedy projevy, u kterých skutečně můžeme věřit tomu, že o nich Andrej Babiš sní.
Jenže v tom se Babiš přepočítal. Pro jednokolový většinový volební systém skutečně platí tyto projevy, ale je třeba vzít v úvahu také širší souvislosti a politickou situaci v konkrétní zemi. Jednokolový většinový systém skutečně často pomůže nejsilnějším stranám, ale nikoliv hnutí ANO v České republice. Důvod nalezneme ve voličském chování. Ve většinové volbě více než kdy jindy rozhoduje síla politické osobnosti daného kandidáta.
Hnutí ANO však na rozdíl od těch „tradičních“ politických stran drží pevně v rukou jeho předseda. Celý úspěch stojí pouze na jeho politické osobnosti. Další „volné“ politické osobnosti hnutí ANO prostě nemá. Pro příklad vzpomeňme osudy Jana Kasla, Pavla Teličky, Hany Marvanové či dalších. Pokusy nabrat „celebrity“ bez zkušenosti s veřejnou správou nevyšly, jak ukázal třeba příklad žokeje Josefa Váni. Kandidáti do krajských a nyní i sněmovních voleb se čím dál častěji rekrutují z prostředí Agrofertu. Loajalita se u Andreje Babiše cení více než osobnost.
Osobnosti došly
Existuje ovšem další důvod se domnívat, že v takto zvoleném systému by ANO neuspělo. Pokud občan volí v přímé volbě osobnost ze svého volebního obvodu, předpokládá, že se tento „parlamentář“ stane jakýmsi patronem jeho bydliště (s čímž konec konců Babiš ve své knize počítá). Pokud se v jeho okolí budou udávat věci špatným směrem, vždy najde občan podle svého mínění u svého politika oporu a ten přenese problém na půdu Parlamentu.
Hnutí ANO se však nijak, ani ve volebních kampaních či zejména v politické praxi, netají tím, že zvolení kandidáti budou jen prodlouženou rukou Andreje Babiše ve vykonávání jeho celonárodní politiky. Volič ví, že se na kandidáta jako patrona svého obvodu nebude moci spolehnout, a proto ho tam opravdu nepotřebuje. Andrej Babiš tak zapomněl, že pro nestandardní hnutí platí nestandardní voličské chování.
Výsledky voleb, které nepotěší
Fakta jsou ovšem názornější než pouhé dohady. Pro ověření úspěšnosti hnutí ANO ve většinové volbě (byť dvoukolové) se proto stačí podívat na uplynulé úspěchy v senátních volbách. Od svého založení nevyhrálo hnutí ANO jediné senátní volby. V roce 2014 postoupilo do druhého kola pouze 9 kandidátů a získány byly 4 mandáty.
Pro srovnání uveďme, že ČSSD, která v té době už podle průzkumu CVVM zaostávala ve stranických preferencích za hnutím ANO o 6,5 %, postoupilo do druhého kola 19 kandidátů a mandát jich získalo 10. V roce 2016 již mělo ANO úspěšnější první kolo, kam postoupilo 14 kandidátů, ale mandát získali dokonce 3. Pouze o jeden mandát více než ČSSD, která již ve stranických preferencích zaostávala o 15 % hlasů.
Pokud by ANO s případnými spojenci získalo po volbách do Poslanecké sněmovny ústavní většinu v obou komorách Parlamentu (což v tuto chvíli není reálné) a realizovalo tyto změny ve volebním systému, přesto by tato reforma jeho hnutí nepomohla. Mocenské ambice Andreje Babiše zeštíhlit a zefektivnit volené orgány České republiky se mohou obrátit snadno proti němu. Absence osobností a demokratického řízení může ve většinovém systému způsobit neočekávaně jeho volební porážku.
