Naše země se od víkendu příjemně baví neuvěřitelným skandálem komunistického europoslance Ransdorfa. Ačkoliv nám k plnému pochopení případu chybí mnoho informací, průběžný závěr je zřejmý: Pan europoslanec se spojil se skupinkou slovenských podvodníků a pokusil se získat přístup k enormnímu množství peněz ve Švýcarsku.
Reakce politiků, novinářů i veřejnosti nám především připomněla, že máme v národě velký potenciál humoru a smyslu pro ironii. Tu projevili jak sami lidé bezpočtem glos a reakcí, projevil ji ovšem i sám Ransdorf. Představa údajně pravověrného komunisty, který se bojovně domáhá přístupu k miliardám korun, jež mu nepatří, má vysloveně literární kvalitu.
Komunisté v izolaci?
Parodická podoba celého příběhu by ale neměla zakrýt fakta. Celá kauza nám totiž odkrývá některé indicie o české politice, které je nutné hlasitě připomenout. Miroslav Ransdorf je sice fenomén, kterého jeho vlastní strana bere s rezervou. Pořád je ale členem KSČM, strana se za něj dnes navíc jednoznačně postavila. A to je důvod se nad komunisty opět zamyslet.
KSČM je od devadesátých let izolovaná. Prvotním důvodem je pochopitelně její postoj k minulosti, především neschopnost reflexe demokratické změny. Novějším rizikem, které nesmí být podceněno, jsou vazby českých komunistů na Rusko a další nedemokratické státy; jejich politika i personální vazby jsou jednoznačným bezpečnostním rizikem.
Třetím a čím dál zřejmějším faktorem je role komunistů v každodenní politice. Původní izolace se začala rozpadat. Nejdříve byli zapojeni komunističtí zastupitelé v obcích a městech, po minulých volbách se o KSČM vydatně opřela velká část hejtmanů ČSSD. Z mnoha kauz na krajské úrovni je přitom zřejmé, že tato původně izolovaná strana je ochotná udělat prakticky cokoliv, aby se její lidé dostali k moci.
Vnitřní hygiena
Z Ransdorfova případu je přitom zřejmé, že strana vnitřní reflexe schopná není. Spojení s krajně kontroverzními podvodníky a pokus o podezřelou finanční machinaci takového rozměru je skandálem, který si žádná parlamentní formace dovolit nesmí. Pokud se od věci i samotného aktéra nedovede distancovat, de facto s ním souhlasí.
Připomeňme i sérii drobných skandálů ve velkých městech či na krajích. Byli to komunisté, kdo podporoval sociálního demokrata Davida Ratha v jeho skandální vládě ve Středočeském kraji. Podobné problémy, byť bez spektakulárního zatýkání, známe ze severní Moravy.
Korupční skandály patří k politice. Parlamentní strany (ČSSD, ODS i TOP09) je zažily, ovšem pokusily se alespoň někde o určitou reflexi. Příkladem budiž kdysi všemocná ODS v Praze, která se de facto od všech kontroverzních osob odstřihla. Zrušila i celé oblastní struktury (Praha 4, 10, 11), aby věcem pomohla. Co je proti tomu vyloučení jednoho soudruha? U komunistů se nyní ničeho takového nedočkáme. Lze proto říci, že jde o problém univerzální.
Nebylo potřeba, aby se Miroslav Ransdorf pokoušel získat přístup k miliardám korun; nebylo nutné, aby se poté neuvěřitelným způsobem vykrucoval. Nemuselo se spekulovat, jaká bude reakce strany. I tak je zcela jasné, co jsou komunisté zač. Když se za něj ale postavili a připojí se to do delší řady drobných neřestí po celé zemi, je celý problém zřejmější. A takovou věc je dobré připomínat.
