Dnešní pořad OVM na České televizi nabídl duel předsedy vlády Sobotky a šéfa českých komunistů V. Filipa; hlavním tématem byla zahraniční politika. Předseda KSČM příležitost bezezbytku využil, svým voličům a lidem s blízkými názory jistě udělal radost. Mimo jiné rozsáhle kritizoval ukrajinskou vládu a označil ji za fašistický režim. Nešetřil ani Spojené státy, které obvinil z kde čeho. NATO označil za neschopnou organizaci. Celkově vzato se jednalo o esenci názorů, které nejsou z jeho úst žádným velkým překvapením.
A jak na to reagoval premiér? V podstatě nijak. Buď se tvářil, že vyřčené neslyšel, anebo (u mírnějších Filipových tezích) s ním souhlasil. Jeho vystoupení se skládalo pouze s pečlivě vyvážených diplomatických frází, které se nikoho nemohly dotknout.
Text nemá vyznít jako úplné odsouzení pana premiéra: navzdory jeho vyhýbavým domácím výrokům se Česká republika na evropské i alianční úrovni chová ve většině případů jako stabilní a kooperující partner. Lze mít výhrady ke konkrétním krokům i postojům, v součtu je ale zahraniční politika ČR relativně bezproblémová.
Není to jen zásluha ČSSD, ostatní koaliční partneři mají na zahraniční politiku spíše blahodárný vliv. Kdyby B. Sobotka vládl za podpory komunistů – a chybělo k tomu málo – jistě by se naše země chovala jinak. A podstatně hůře.
Právě proto je více než zarážející, že se premiér Sobotka nedokáže ani v banálním televizním pořadu alespoň trochu ohradit vůči přílivu demagogie v podání V. Filipa. Kdyby se diskutovalo o deficitu, o minimální mzdě nebo jiné sociálně demokratické typičnosti, umí pan premiér bojovat jako lev. Tentokrát ale v televizním studiu seděl a smutně kýval hlavou.
Je více než škoda, že se B. Sobotka našich spojeneckých závazků, našich zahraničních partnerů a celé zahraničně – politické orientaci země nechce nebo neumí zastat. Jsou chvíle, kdy nelze mlčet. A to jsou ty momenty, které oddělují stranického funkcionáře od státníka. A naše země by si v čele zasloužila spíše to druhé.