V pátek nás díky oznámení pana premiéra dost vyděsil chtíč po politickém smilstvu ČSSD a KSČM. Není divu. Česko ještě nikdy více nepřipomínalo Titanic než nyní; v době, kdy jsou v podpalubí třetí třídy uzavřeny Topka s ODS, ANO je u kormidla a na horní palubě tančí chlípný ploužák KDU-ČSL se starosty, si větší podobnost snad ani nelze představit.
Soudím, že problém tkví v tom, že Češi jsou mistry v řešení kritických situací svým originálním způsobem. Mylně předpokládají, že výrazným, někdy i hrdinským, činem jednoho okamžiku lze dlouhodobý problém (zpravidla po předchozí diskuzi v hospodách) vyřešit; s tím, že dále se již řeší sám. Třeba takhle v květnu 1618 bylo horko, české stavy pohovořily u piva a hrdinsky šly vyhodit Slavatu s Martinicem do hnoje pod křídlem Pražského hradu – tehdy to bylo naopak, hnůj byl dole. Dále se to pak řešilo samo 30 let trvající válkou.
Koncem roku 1989 byla celkem zima, ale komunistický parlament měl již po volbě, a zvolil prezidentem svého oblíbeného disidenta (teze je z Cimrmana). Národ odložil klíče a usoudil, že komunismus skončil. A ve svých dějinných tradicích předpokládal, že se zalekl chrastění klíči a zmizí sám od sebe. Pyšni na samet a vlastní mírumilovnost jsme ho po vzoru botanického pokusu 3. třídy ZŠ zakryli sametovým hadrem a trošku navlhčili slzami po jeho obětech.
Nechtěli jsme ho vidět, bavit se o něm, učit o něm ve školách. Natož soudit. Nebyl pod hadrem vidět, ovšem o to rychleji klíčil. A to česky oblíbené povrchní opovrhování doprovázelo jako vždy absolutní podcenění klíčících komoušů. Následovalo ošklíbání se na podivnou stranu, kterou jsme si demokraticky pro srandu nechali v Parlamentu, a završili jsme to volbou zamindrákovaného komunisty na Hrad. Ale jsou všude. Dlouho. Nikdy nezmizeli ani nevymřeli, protože jsme si to přáli.
Máme je na radnicích, máme je v krajích, ve Sněmovně i v Senátu. A jen část z nich je v KSČ(m). Proč je tedy nemít i ve vládě? A tudíž lze uzavřít citací ze dvou skvostných pramenů češství. Názvem už mrtvé budovatelské písně „Teď už máme, co jsme chtěli“ a až příliš živým cimrmanovským výrokem „Neplačte, sami jste si to zavinili“.
