O víkendu se vybraná místa v Praze stala terčem dost jednoznačných sprejerských útoků. Autor těchto řádek podstoupil značně traumatizující zážitek, když se začetl do diskusí pod články popisujícími útoky vandalů. Reakce se tak trochu daly předvídat, a přestože jde o hodně specifický žánr, do jisté míry mohou působit jako sonda do toho, co si lidé o celé věci vlastně myslí.
Mnoho z uvedených reakcí se neslo v tom duchu, že nápisy byly vyrobeny uměle, aby vyvolaly vlnu solidarity. Další alternativou je variace na nyní oblíbenou tezi Rudého práva z roku 1989: „Kdo seje vítr, sklízí bouři“. Třetí oblíbenou reakcí je porovnávání: že jinde se píší horší věci a toto je pouhá mediální bublina. Jde vcelku o pozoruhodné úvahy, které říkají více o tom, kdo je vyslovuje, než o cílech samotných nápisů.
Těmto různým diskutujícím i všem, kteří mají chuť máchnout nad celou věcí rukou, je na místě vzkázat důležitou věc. Když veřejná debata u nás je čím dál více zalitá nenávistí nebo když je možné nosit na demonstrace šibenice, je načase zpozornět. Pokud se vyhrožování smrtí stává běžné nebo pokud existují skupiny otevřeně se hlásící k omezování práv svých odpůrců, je na místě se hlasitě ozvat.
A když určitá politická skupina v čele s prezidentem republiky neustále své názorové odpůrce dehonestuje názvem „pražská kavárna“, aby nyní výlohy vybraných kaváren pokryly nenávistné nápisy s nacistickým pozadím, je zřejmé, že se naše země pomalu posouvá na politické ose kamsi do druhé republiky. Nikoho pochopitelně nepřekvapí, že si hradní mluvčí Ovčáček v reakci na útoky vůči názorovým odpůrcům pouze přisadil.
Je normální, že na mnoho věcí v této zemi mají lidé odlišné názory. Ale nebylo by pěkné se shodnout alespoň na tom, že výhrůžky smrtí a malování svastiky jsou nepřijatelné jaksi univerzálně? Bez onoho typicky českého „ale…“ dodaného vzápětí?
