V současné době vrcholí diskuze o jednotlivých kapitolách státního rozpočtu na rok 2016. Ministerstvo obrany, jako jeden z mála resortů, dostane oproti loňsku přidáno o 2 mld. Kč a bude tak hospodařit se 46,1 mld. Kč. Vláda také schválila dlouhodobý výhled pro obranu do roku 2030, který počítá s růstem rozpočtu na 1,4 % HDP do roku 2020 s tím, že optimálně by měl dosáhnout v roce 2039 až 2 % HDP. Jsou to nepochybně dobré zprávy a zdá se, že vláda se začne skutečně seriózně zabývat zvýšením obranyschopnosti naší země a přípravou na nové bezpečnostní hrozby. Vojenský rozpočet je ale poněkud složitější záležitost. Rozpočtovou kapitolu Ministerstva obrany ČR není možné vnímat v rovině absolutní sumy, ale je nutné ji vidět v celkovém bezpečnostním kontextu, stejně jako v její vnitřní struktuře.
Výše rozpočtu jako závazek NATO
V období našeho vstupu do NATO jsme se zavázali, že výdaje na obranu budou tvořit 2 % HDP. Výši těchto výdajů Česká republika celkem úspěšně držela do roku 2005. V dalších letech vojenský rozpočet výrazně klesal. Strmý pád zažil za vlády Petra Nečase, kdy zejména pod tlakem Věcí veřejných došlo k jeho rapidní redukci a výdaje se pohybovaly okolo 1 % HDP. Buďme ale objektivní, podobný trend můžeme sledovat i v některých členských zemích NATO. Vlády se v tomto období věnovaly zejména zmírnění dopadů hospodářské krize než bezpečnostním otázkám, výsledkem jsou nízké vojenské rozpočty. Pro ilustraci uvádíme výše vojenských rozpočtů v roce 2014 u některých aliančních partnerů: Belgie 1,0 %, Nizozemí 1,2 %, Slovensko 1,0 %, Maďarsko 0,9 %, Slovinsko 1,0 % (zdroj SIPRI). Aliance proto dlouhodobě apeluje na své členy, aby své výdaje zvyšovaly. Tento apel nakonec vyslyšela i česká vláda.
Dlouhodobě neudržitelná struktura rozpočtu
Důležitým aspektem vojenského rozpočtu je jeho struktura. Největší část tvoří mandatorní výdaje, které zahrnují platy vojáků a občanských zaměstnanců; včetně důchodů a příplatků. Mandatorní výdaje od roku 2010 postupně rostly a přesáhly polovinu celkového rozpočtu, jinými slovy, ministerstvo většinu svého rozpočtu „projídá“. Za jejich výši byla Česká republika Aliancí kritizována, neboť optimálně by tyto výdaje neměly přesáhnout polovinu rozpočtu. Pozitivní ale je, ž
e se jejich růst podařilo v roce 2014 zastavit (viz tabulka, zdroj Státní závěrečný účet 2014).
Dalším problémem je financování činností, které přímo nesouvisí se zajišťováním obrany. Jako jeden z příkladů je možné jmenovat „zajištění státní sportovní reprezentace“, kdy v roce 2014 bylo na sportovce vydáno přes 300 mil. Kč. Každý si musí položit jednoduchou otázku, proč armáda zajišťuje státní reprezentaci, když máme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Lépe utrácet do budoucna
Ministerstvo obrany na jedné straně žádá vyšší prostředky, ale na druhé straně je nedokáže utratit. V roce 2013 to bylo 2,2 mld., v roce 2014 se jednalo dokonce o 4,1 mld. Kč. Pokud bychom se podívali do historie, zjistili bychom, že to není poprvé, kdy armáda neutratila peníze – například v roce 2009 to bylo 4,5 mld. a v roce 2005 dokonce 7 mld. Většinou se jedná o prostředky určené na nákupy techniky, výzbroje a výstroje. Omluvou může být, že armádní akvizice jsou specifické oproti běžným nákupům, což klade vyšší nároky na organizaci jednotlivých tendrů. Dlouhodobě se však jedná o systémový problém, kterým by se měl resort do budoucna zabývat. Zejména v době, kdy se plánuje řada strategických nákupů, mezi kterými budou 3D radary, vrtulníky, další letouny CASA nebo vyprošťovací a dílenská vozidla Pandur. Ministerstvo musí v této věci přijmout rozhodná opatření, jinak to může být jeden z argumentů, proč rozpočet v budoucnu nezvyšovat.
Pouhý růst vojenského rozpočtu není možné považovat za jedinou cestu ke zlepšení obranyschopnosti naší země a naplňování aliančních závazků. Pokud nedojde k jeho restrukturalizaci, kdy půjde více prostředků na modernizaci výzbroje, výstroje, systémů velení a řízení a výcvik jednotek, bude se i nadále většina peněz rozpouštět v platech a sociálních dávkách, stejně jako ve financování činností daleko vzdálených obraně státu.
