Současná vláda končí a je tedy čas na bilancování a hodnocení práce jednotlivých členů. Jedním z resortů, kterému ČS dlouhodobě věnují pozornost, je nepochybně resort obrany a jeho šéf Martin Stropnický. V průběhu bilanční schůzky s premiérem oba sice konstatovali, že programové prohlášení vlády ve vztahu k Ministerstvu obrany bylo splněno (což asi nikoho nepřekvapilo), přesto je nutné si položit několik otázek: Jaký vlastně byl Martin Stropnický ministr? Byl úspěšným, nebo nebyl? Pomohl významně dalšímu rozvoji resortu?
Nevyužitá parlamentní podpora
Martin Stropnický převzal resort obrany v době, kdy se rapidně snižoval rozpočet ministerstva, což mělo negativní vliv zejména na kvalitu výzbroje i potenciální modernizaci. Ta se téměř zastavila a odrazilo se to i v kvalitě podmínek pro službu profesionálů. Vstupoval tak do resortu, ve kterém bylo nutné provést řadu změn, které by reflektovaly zhoršující se bezpečnostní situaci, a otočit nepříznivý rozpočtový trend. Na druhé straně měl ale záruku, že jeho kroky naleznou podporu nejen v rámci politického spektra, ale i u většiny populace, která si stále více uvědomuje vážnost bezpečnostních hrozeb.
Pokud jde o rozpočet, jeho výše se v absolutních číslech sice zvedla v průběhu volebního období o více jak 10 mld., přesto Česká republika stále neplní závazek vůči Alianci (2 % HDP). Výdaje se pohybovaly okolo 1 % HDP, v roce 2014 a 2015 klesly dokonce pod 1 % HDP. Za podfinancování resortu je ministr Stropnický jednoznačně odpovědný. V průběhu svého působení nevyužil potenciál silné podpory, kterou měl ve Výboru pro obranu PSP ČR. Poslanci několikrát navrhovali zvýšení prostředků, které resort obrany odmítal z důvodu, že není schopen je efektivně utratit. Vláda se sice zavázala zvýšit výdaje na 1,4 % HDP v roce 2020, tento úkol bude ale muset řešit až jeho nástupce.
Ministr Stropnický často rád mluví o úspěších v přípravě strategických dokumentů a resortní legislativy. Resort sice připravil dlouhodobý výhled pro obranu do roku 2030, koncepci výstavby armády a aktualizoval obrannou strategii České republiky do roku do roku 2025, ale řada věcí už v těchto dokumentech platná není, neboť armáda své priority postupně přehodnotila.
V legislativní oblasti byla sice přijata řada klíčových zákonů, ovšem ty se už připravovaly před jeho příchodem. Velkou diskuzi spustil návrh na zavedení plošných odvodů. Nakonec to ale byli členové Výboru pro obranu, kteří ho „zachránili“ před blamáží a iniciovali takové změny v zákoně, které vyhovují současným trendům v zajišťování obrany. Pochvalu Martin Stropnický snad zaslouží za prosazení Zákona o službě vojáků v záloze a novelizaci dalších zákonů, díky kterým se podařilo zlepšit průběh služby jak profesionálních vojáků, tak vojáků v záloze.
Významnou předností Martina Stropnického byla a stále je prezentace v médiích. Na rozdíl od mnoha jeho předchůdců disponuje kultivovanějším projevem. Spojení zkušeností z herecké kariéry a profesionálního vystupování mu zajistilo pozici jednoho z nejpopulárnějších politiků v zemi. Tuto pozici ale nedokázal využít v situacích, ve kterých to byla potřeba. V době, kdy se řešilo zapojení Armády České republiky v rámci zvýšených bezpečnostních opatření, převzal iniciativu ministr Chovanec a ministr obrany při tom pouze sekundoval.
Kontroverzní akvizice
Velkou kontroverzi budí armádní akvizice. Vedení resortu podcenilo nutnost dlouhodobého plánování nákupů a investic, a proto ministr Stropnický právem vejde do historie jako ministr, který toho „moc nenakoupil“. Nekoncepčnost a časté střídání vrcholových manažerů resortu zodpovědných za akvizice v konečném důsledku paralyzovalo celý systém. Důkazem neutěšeného stavu byl odchod náměstka Koštovala zodpovědného za akvizice na post politického náměstka s odůvodněním, že bude z této pozice řídit strategické modernizační projekty. Na uvolněné místo se však nepodařilo nikoho najít, proto se do této funkce v létě 2017 náměstek Koštoval zpět vrátil. Ministr vyhlásil řadu nákupů od Pandurů až po vrtulníky, ovšem tyto nákupy bude opět řešit až jeho nástupce.
Jak tedy hodnotit působení ministra Stropnického? Obecně lze říci, že měl velkou šanci posunout situaci v resortu k lepšímu. Nahrávala mu k tomu nejenom celková situace, nálada ve společnosti, ale i podpora většiny politických stran. Pan ministr tuto šanci nevyužil a resort více méně udržoval. Chyběla mu odvaha jít do rizika, bez které se nedají dělat „velké věci“. Snažil se spíše vyvarovat případných přešlapů a neúspěchů, více se staral o svůj mediální obraz než o rozvoj svého rezortu. Role málo odvážného „údržbáře“ je další, kterou tak Martin Stropnický sehrál v rámci své bohaté herecké a politické kariéry.
