V rakouských prezidentských volbách napotřetí zvítězil kandidát Zelených Alexander Van der Bellen. Volební výsledek ještě není oficiální, ale kandidát Svobodných N. Hofer již v neděli přiznal porážku a pogratuloval svému sokovi k vítězství. Rakouská politická scéna je složitá a málokdo (včetně autora textu) se v ní do detailu orientuje. Médiím to ovšem nebrání oba kandidáty nálepkovat a vytvářet rychlé soudy, které často zapadají do již zažitých schémat.
Pro pořádek tedy doplňme: poražený Norbert Hofer není nahodilým populistou, ale kariérním politikem FPÖ. Jistě je kontroverzní, kritizovatelný a problematický, ovšem jinak, než myslíme. Jeho odpor k migraci má o dost odlišnou podobu, než jakou známe u klasických českých populistů, Okamurou počínaje a Babišem a Chovancem konče. Jeho kritika zmrtvělé rakouské politické scény ovládané dvěma stranami velké koalice má mnoho co do sebe. Podporuje Izrael proti evropskému naivistickému mainstreamu, kritizuje nadměrnou regulaci v rakouské i evropské podobě. Jeho „vazba“ na Česko by brzy narazila, neboť je odpůrcem Temelína i Benešových dekretů.
Jeho oponent a vítěz, kandidát Zelených, si naopak kromě sympatických rysů nese i mnoho z toho, čím je zelená politika problematická. Těžko lze hledat odpověď, kdo byl z obou pánů kandidátů lepší – a zcela rozhodně se nikdo neptal nás, Čechů. Proč taky. Rozdíl v hlasech mezi Van der Bellenem a Hoferem připomíná rozdíl, kterým dopadly české prezidentské volby v roce 2013. Každý z domácích komentátorů či kritiků jedné ze stran by toto měl mít na paměti.
Zemanovy vrtochy
Rakouské volby lze ovšem vnímat z chování a reakcí aktérů domácí politické scény: zatímco ministr zahraničí či premiér reagovali logicky a přiměřeně, zvláštní kapitolou je postoj Miloše Zemana, který gratulaci doposud nevyslovil. Už v minulosti se netajil jednoznačnou podporou Hoferovi. U politika, který elektrárnu v Temelíně spustil a i na tématu Benešových dekretů (pomocí lží a nevkusu) částečně vyhrál své volby, jde o překvapivou pružnost. Možná od Hofera očekával, že mu pomůže vyjít ze středoevropské diplomatické izolace, v níž se již několik let nalézá.
Hofer byl (spolu s D. Trumpem) druhým politikem, kterému Zeman otevřeně vyjádřil podporu již během voleb. Prvním (a asi největším) problémem na tomto faktu je, že přesně to žádný prezident dělat nemá. Proč by se hlava jednoho státu měla míchat do voleb v zemi druhé? Odpověď je jednoduchá: každé volby, americké i rakouské, mají ohlas u nás. A na tomto poli chce Zeman sbírat body a předvádět statečnost, která ho nic nestojí.
Ve svém úsilí je ovšem prozatím vrcholně neúspěšný: hlasitá podpora Trumpa ve volbách vyvrcholila gratulačním dopisem, který ihned po volbách Hrad Trumpovi odeslal. Pomineme-li jeho otřesnou gramatickou úroveň a spoustu chyb, vyznění bylo jasné: „Já, Zeman, Vás podporoval. Přijedete?“. Vítězný Trump už kontaktuje kde koho včetně Viktora Orbána, Zemanovi se ale neozval. Ponižovat amerického velvyslance se zjevně nevyplácí.
A rakouská lekce bude pro Zemana obdobně hořká. Proto stále váhá vítězi napsat, jakkoliv do Ameriky gratuloval pomocí strojového překladače už během sčítání hlasů. Svého druhu je totiž Zeman rovněž poraženým: zatímco Hofer sliboval, že jeho první cesta bude do Prahy, Van der Bellen jistě za Zemanem spěchat nebude. Nemá důvod – z vídeňské perspektivy je lépe než z té české vidět, nakolik je naše hlava státu neschopnou, nepoužitelnou a nebezpečnou figurou, které je lépe se zdálky vyhnout. Pokud Zemanovi voliči věřili, že „jejich“ prezident bude hájit české zájmy, mýlili se. Praxe je přesně opačná, izolace českého prezidenta je čím dál zřejmější. Bylo by dobře, kdyby si to každý jeho fanoušek uvědomil.
