V květnu proběhnou volby do Evropského parlamentu. I když zbývají pouhé dva měsíce, Česko tímto tématem příliš nežije. Není to ani překvapující, ani nové. Nedostatek zájmu ale automaticky neznamená malou důležitost, právě naopak. Česká politika žije jinými problémy a některé kandidující strany občas řeší či musejí řešit sebe sama. V prvním textu na téma evropských voleb se podívejme na dění u některých opozičních stran.
Integrace pravice
Při nízké volební účasti vznikly u malých středopravých stran oprávněné obavy, že nemusejí ve volbách uspět. Proto došlo k obávané „integraci pravice“. Tento proces kdysi Bohumil Doležal trefně definoval tak, že „integrací šesti malých pravicových subjektů vzniká sedmý, ještě menší“. A skutečně: europoslanec Štětina, s nímž nikdo na kandidátku už nepočítal, založil vlastní hnutí „Eso“ a aktivně se k integraci nabídl. Asi slavnou Doležalovu tezi nikdy neslyšel, jinak by mu ironie celé situace zabránila toto slovní spojení použít. Reálné šance ovšem nemá a není sám, takových příběhů bude víc. Podobný osud hrozí třeba i Pavlu Teličkovi s jeho hnutím „Hlas“. Logika politiky totiž velí integrovat voliče a jejich preference, ne stranické funkcionáře a jejich ambice.
Hlavní integrační rej se děje u menších parlamentních stran. Na spojení STAN, TOP 09 a 16 (!) dalších subjektů je pozoruhodné zejména to, že se do těchto řad zapojila i Strana zelených. Zeleným může autor na základě vlastních politických preferencí vytýkat ledasco, ale vždy šlo respektovat jejich až pedantské lpění na ideové čistotě. Když však dokáží bez problémů spolupracovat s údajně „konzervativní“ TOP 09 a najdou programovou shodu v tématech, jako je doprava, průmysl, energetika nebo klima s tolika odlišnými subjekty, poslední jistota se hroutí. A zbývá si říct: co tomu řeknou voliči? Těch 1,5 % zelených hlasů je jedna věc, ale co udělají voliči obou hlavních subjektů celé koalice? Ještě jich je přeci jenom dost. Opravdu Zelené snesou?
Nejčistší řešení zvolila KDU-ČSL. Tam odhadli, že jejich voličské jádro se sice zmenšuje, ale stále udržuje solidní disciplínu při volební účasti. Spokojit se s málem, nepokoušet se o nic velkého a mít své jisté, to je jakási esence lidovecké politiky doma i v Bruselu. Z lidského i politického hlediska je to ovšem pochopitelné: na rozdíl od bojů s bezpočtem subjektů i ambicí a vzájemných sporů se jejich straníci alespoň mohou pořádně soustředit na samotnou kampaň.
Bez Klauze do Evropy
Jedním z favoritů voleb je Občanská demokratická strana. Rozhodla se jít prostřední cestou mezi takřka nekritickými obhájci současného trendu Unie na straně jedné a zastánci CzechOutu na straně druhé. Čitelnost této volby podtrhlo rozhodnutí zbavit se poslance Václava Klause, který byl ze strany vyloučen. Poslední kapkou se staly jeho výroky právě na adresu EU, v nichž zvolil objektivně nevkusnou a navíc hodně demagogickou paralelu z období nacismu. Celý příběh VKml a jeho politické kariéry vydá na samostatný a dlouhý komentář, omezme se proto jen na strohé konstatování: strana neměla jinou možnost, neboť on sám jí nedal na vybranou.
Evropské volby budou pro ODS velkou výzvou, zvlášť, když do nich jde po vyloučení Klause ml. oslabena. V minulosti přesvědčivě vyhrála dvoje ze tří eurovoleb. Kandidátku vede Jan Zahradil, který je zároveň celoevropským lídrem ECR, třetí nejsilnější frakce v EP. Ať už jsou preference čtenářů vůči němu či ODS rozloženy jakkoliv, je zřejmé, že je zdaleka nejsilnější figurou v těchto volbách. Ve volebních debatách a duelech to bude dosti patrné.
Dokáže-li strana naplnit svou ambici oslovit přirozený český pragmatismus vůči EU, může potvrdit svou roli nejsilnější opoziční strany. A zůstanou-li voliči ANO apaticky doma, může dokonce pomýšlet na vítězství. Riziko tkví v tom, že se evropská kandidátka ODS ocitne mezi dvěma zdmi: pro část lidí, kteří fandí klausovským tezím, bude příliš „eurofilní“; pro voliče, kteří se definují „proevropsky“, pak nebude dost „vstřícná“. Hlavní hrozbou je ale fakt, že evropské volby nejsou o EU: jsou jen příležitostí pro aktivnější část voličů dát najevo své politické preference. A vzhledem k malé účasti může u voleb převládnout prakticky libovolná skupina lidí, stát se tak může cokoliv.
Příběh z léčebny
Nejtvrdší odpůrci čehokoliv, v čem je zkratka „EU“, se nyní soustřeďují okolo strany Tomia Okamury. I u něj se ale pozornost zaměří na něco jiného. Jeho mediálně známý poslanec Lubomír Volný, který proslul výzvou „pojď ven“, se sám rozhodl kandidovat na předsedu SPD. Za to byl odměněn zrušením celé severomoravské organizace a po pár týdnech spolu s dalšími dvěma členy klubu stranu opustil. Prý kvůli rasismu a xenofobii v SPD; jak ale dodal český Twitter, neupřesnil přitom, zda ho tam bylo málo či moc. Je jasné, že do konce svého mandátu bude Okamuru a jeho tým potápět s razancí, kterou mu sám Tomio může závidět.
Fakt, že celou eurokandidátku vede (bývalý?) zemanovec Ivan David, kdysi ředitel psychiatrické léčebny, tak dává určitý smysl. Na listině SPD se ovšem nalézá sám Tomio Okamura, který se nechal skromně zařadit na poslední místo. Dá se očekávat, že díky preferenčním hlasům „vyskáče“ na první místo a bude skutečně zvolen. Tím by mu zanikl mandát poslance v ČR a neměl by jinou šanci než odejít do Evropy. Asi tušil, jaké problémy jsou na cestě, a bojí se, že šanci na třetí restart mu ani ti nejvěrnější nezajistí. Autor rád doplní, že tím by tyto volby získaly hodně na atraktivitě.
Celkově je opravdu škoda, že se evropským volbám nevěnuje dostatečná pozornost. Je to cesta, jak alespoň trochu ovlivnit vše, co se v Bruselu (a ve Štrasburku) rozhodne. Přístup českých voličů nejlépe ztělesňuje již zmíněný Václav Klaus ml.: sice tvrdí, že nám většinu legislativy „nařizuje EU“, ale k volbám nepůjde. A tak je to tu se vším.