Xenofobie, radikalizace, migranti, uprchlíci, krize. Termíny, které jsou všechny spojené s novinovými články médií v Evropě i na dalších místech světa. I na naší domovské scéně se objevuje spousta názorů spolu s hodnocením současné situace. Uvědomujeme si ale přesně, o čem je společnost informovaná? Je informovaná přesně? Nepřispíváme si tím jen k větší radikalizaci, vyhrocení situace a zvyšující se xenofobii?
K nejčastější desinterpretaci dochází zejména díky zaměňování termínu uprchlík a migrant. Podle rozhodnutí vlády ze dne 8. července 2015 je Česko připraveno dobrovolně přijmout zhruba 1500 uprchlíků – lidí prchajících zejména před válkou či jinými hrozbami v jejich domovských zemích. Samozřejmě, že je nutné je prověřit, aby se nedalo systému zneužít. Mezinárodní právo dává šanci na azyl jen skutečný uprchlíkům – lidem ohroženým na životě či na svobodě.
Mnozí lidé, které válka donutila opustit své domovy, potřebují jen překlenout v bezpečí dobu, kdy bude vyřešen konflikt na jejich území. Navíc Česko není místem, kde by většina z těch, kteří mají Evropu za cíl, chtěla zůstat. To je patrné zejména na zvýšeném počtu osob, které v poslední době naší zemí projíždějí a jsou zde zadrženi.
Naše země nemá aktuálně velké zkušenosti s národnostními či náboženskými odlišnostmi. Přesto je strach z několika set cizinců iracionální. Do Česka přijedou každý rok tisíce lidí, ať už za prací či z jiného důvodu, ale taková čísla v médiích vidět nejsou. Podle ČSÚ bylo v České republice v roce 2013 celkem 441 536 cizinců včetně azylantů, takže rozhodnutí vlády o přijetí by nyní znamenalo zhruba nárůst o 0,34 %. To se zdá nemožné? Mnozí lidé v české společnosti by se měli vzpamatovat, uvědomit si tyto souvislosti a reagovat adekvátněji.
Solidarita jen s některými
Vyjádření solidarity by také mělo být samozřejmostí vzhledem k tomu, kolik lidí a rodin je samo závislých na penězích státu, ať už je to jakýkoli příspěvek. Když jde o solidaritu mezi bohatými a chudšími, která se projevuje v progresivních daních, nikdo tak hlasitě neprotestuje. Solidaritu ve zdravotnictví, kdy formou odvodů pojišťovnám všichni platí za všechny, považujeme za samozřejmost. Podporujeme nezaměstnané, nemocné, postižené; pro méně prosperující regiony se píší koncepce a přerozdělují se veřejné zdroje. Čistý příjem z evropských fondů představuje pro celou zemi ročně mnoho miliard, které získáváme od bohatších zemí EU. A najednou máme problém pomoci někomu dalšímu? Princip solidarity odmítáme?
Evropa pochopitelně není nafukovací, všem ohroženým pomoci nemůžeme, nicméně alespoň některým pomoci musíme. I když jsou různé hrozby v médiích velmi slyšet, snažme se celou situaci pochopit a neradikalizujme své myšlenky. Naše případné uzavření se před věcmi za našimi hranicemi, odmítání principů mezinárodního práva a odpírání pomoci potřebným bude fungovat podobně jako to, kvůli čemu už tito lidé museli ze svých domovů odejít.
