Úřadem vlády otřásá nebývale mohutná vzpoura pracovníků Agentury pro sociální začleňování vůči ministru Dienstbierovi. Urychlené ukončení ředitele Šimáčka vyvolalo protesty a nakonec i stávku. Co však lze za tímto sporem hledat? Bohužel, osud sociálně vyloučených občanů to není.
Především je potřeba připomenout, že na Úřadu vlády se sešly dva důležité termíny: blížící se lhůta služebního zákona, po níž už nemůže ministr měnit ředitele tak snadno. A zároveň se připravuje projekt na nemalé evropské peníze, podle nějž má Agentura další roky fungovat. Ukázalo se, že pro své kroky má ministr Dienstbier poslední příležitost.
Boj o zdroje
Prostředky na boj se sociálním vyloučením nepůsobí jako politicky lákavý cíl. Dobré je proto připomenout, že jde o 10 miliard korun z fondů EU; jejich využití má Agentura koordinovat. Příjemcem by mohla být jak ministerstva, tak například kraje a města, kde má ČSSD své politické zájmy. Lze tušit, že je zde silný tlak na to, aby ředitel Agentury tyto zájmy sdílel.
Použít centrální instituci na koordinaci této podpory je výsledkem tlaku z Bruselu. Vznikne-li jedno místo, kde se rozhodnutí tvoří, je potřebné jej mít pod kontrolou někoho loajálního. Této spekulaci nahrává fakt, že horkým kandidátem na funkci ředitele měl být sociální demokrat D. Beňák. Prudká reakce zaměstnanců Agentury ale ukazuje, že si ministr Dienstbier značně zkomplikoval politickou existenci.
Agentura ve vzduchoprázdnu
Odpor zaměstnanců, zvláště z vnějšího pohledu, se může zdát absurdním a přehnaným. Výroky odboráře Petra Čápa o tom, že Agentura by měla být „think-tankem“ nebo dokonce „watchdogem“ vůči ministerstvům, jsou skutečně z jiné reality. A představa, že pomocí stávky a protestu se může získat „nezávislost“ v rámci Úřadu vlády, pochází z podobných míst.
Agentura totiž organizačně neexistuje, jde pouze o odbor v rámci ÚV ČR. Když byla v roce 2008 předběžně spuštěna, měla tehdejší ministryně Stehlíková (a po ní pan Kocáb) připravit její konečný status do 31. 3. 2009. Bohužel, tehdejší opozice v čele s ČSSD vládu shodila a plány spadly pod stůl. Nečasova vláda nechala Agenturu fungovat beze změny, její roli potvrdila, ale status nezměnila. Sobotkova vláda ve svém programovém prohlášení ovšem neuvedla o této instituci vůbec nic a nebýt požadavků z Bruselu, žila by Agentura ve vzduchoprázdnu.
Dobré řešení neexistuje
Nyní však někdo projekt pro čerpání fondů EU napsat a především realizovat musí. Z celé situace není jednoduchého východiska. Pokud odboráři se stávkou uspějí (což je krajně nepravděpodobné), zavede se precedent, že úředník může vystávkovat něco, co má řešit vláda a parlament. To by dobře nebylo.
Pokud stávka selže a pracovníci podají výpověď, zhroutí se tak léta budované know-how a čerpání peněz bude ohroženo či přinejmenším opožděno. To by navíc dopadlo na situaci těch sociálně nejslabších – o nichž paradoxně ani jedna ze stran sporu moc nahlas nemluví.
Třetí variantou je český kompromis. Ministr podepíše kus papíru s určitými sliby, část zaměstnanců sice odejde, ale zbytek zůstane. A nějak se to nakonec celé zaimprovizuje. Což je i tip autora těchto řádek.
Tak či tak, ministr Dienstbier zažívá další politický karambol. Po neúspěchu na sjezdu ČSSD, nebo třeba po tvrdé kritice zákona o střetu zájmů (o němž jsme psali zde), půjde o jeho další oslabení. Premiér sice drží s ministrem stejnou linii, zároveň se ale hodně snaží od celé patálie distancovat. Je zřejmé, že se dluhopisy Dienstbierovy politické kariéry přesouvají do hodně spekulativního pásma.
