Česká společnost, jak ukázaly nedávné sociologické průzkumy, velmi citlivě vnímá zhoršující se bezpečnostní situaci, především v blízkých regionech Evropy. V této souvislosti se zcela logicky nabízí otázka, do jaké míry je zajištění obrany naší země záležitostí čistě individuální nebo kolektivní, vyplývající ze členství v mezinárodních bezpečnostních strukturách. Objevily se názory (např. zde v Neviditelný pes), že naše členství v NATO nám vlastně neposkytuje garanci a v případě napadení naší země se nám ze strany Aliance nemusí nutně dostat vojenské pomoci. Zastánci těchto názorů se odvolávají na článek 5 Severoatlantické smlouvy, ve kterém je přímá vojenská pomoc členskému státu zmíněna jako jedna z variant pomoci.
Článek č. 5 skutečně hovoří o tom, že v případě napadení členského státu ostatní členové podniknou takovou akci, kterou budou považovat za nutnou s tím, že vojenská pomoc je jednou z variant. Na stejném principu je založena i Lisabonská smlouva.
Existují bezpečnostní garance?
Interpretovat podstatu obou citovaných článků jako „negarantování“ vojenské pomoci ze strany koaličních partnerů v případě napadení by bylo velmi zavádějící. Každý vojenský i nevojenský konflikt a jeho řešení jsou v současné době vždy i věcí mezinárodních organizací, současné konflikty jsou toho důkazem. V případě napadení naší země by tomu nebylo jinak. V prvé řadě by byl aktivován již zmíněný článek 5 Severoatlantické smlouvy. Na základě něho by Aliance podnikla kroky, na kterých by se dohodla, i když by se nutně nemuselo jednat o vojenskou akci. Podobný postoj by zaujala i EU v rámci Lisabonské smlouvy. Vzniklou situaci by řešila i RB OSN, která by přijala rezoluci závaznou pro všechny aktéry konfliktu.
Uvedený postup se může zdát hodně alibistický, poněvadž každý z jeho kroků má své „ale“. Nikdo ale nemůže zpochybnit, že bychom v případě vojenské agrese zůstali úplně sami. Konflikt, ať už vojenské nebo nevojenské povahy, by dal do pohybu celý mezinárodní bezpečnostní mechanismus.
Příliš „českého pragmatismu“ škodí
Diskuze o zajištění naší bezpečnosti ukazuje na jeden zásadní fakt, a tím je náš postoj k mezinárodním organizacím, zejména k NATO a EU. Vstup do obou organizací byl přijímán českou společnosti spíše „chladně“. Na jedné straně nás těšilo, že se formálně vracíme zpět mezi demokratické země, zároveň jsme to vnímali jako pragmatický krok, který nás může někam posunout. Je to ale právě „pouhý“ pragmatismus, který převládl v našem uvažování.
Řešení řecké krize nebo migrace jsou konkrétními příklady postoje naší země k řešení společných problémů. Nás se problémy Řecka netýkají, nejsme členy eurozóny, tak proč bychom přispívali na jeho stabilitu? To je náš „pragmatický“ postoj. Nikoho tak nemůže překvapit, že se objevují názory zpochybňující solidaritu našich partnerů v rámci pomoci při vojenského konfliktu. Ano, pokud naši partneři uvažují stejně jako my, opravdu nám nikdo žádnou vojenskou pomoc nepošle.
