Vláda dnes definitivně zrušila tzv. „druhý pilíř“ důchodového systému. A zajímavým problémem jsou jeho náklady. Při detailním prozkoumání návrhu lze zjistit, že zvolené řešení představuje z hlediska výdajů volnou jízdu tobogánem kamsi do temnoty. Výdaje, které stát ještě čekají, mohou být enormní a spočítat dopředu nejdou. Vládní materiál odhaduje, že ten nejmenší náklad pro stát bude asi 40 milionů; to není málo. Maximální náklad může být i přes 1 miliardu korun. Tato čísla potřebují vysvětlit.
Kdo to zaplatí?
Peníze, které lidé do II. pilíře vložili, jim stát vrátí. Mohou si je převést do soukromého spoření, nebo s nimi naložit libovolně jinak. Další variantou je, že je „převedou“ do I. pilíře, tedy dají státu. Potom se jim v budoucnu důchod nebude o zaplacené peníze snižovat. A právě podle chování klientů II. pilíře se nakonec zjistí, kolik bude toto slavné „rušení“ daňového poplatníka stát. Čím více jich do průběžného systému nevrátí ani korunu, tím to bude dražší.
Než dlouze analyzovat, lze citovat slavné zvolání: „Ukažte mi toho smělce!“ Nevěřím, že se najde více než hrstka beznadějných optimistů, kteří by po zkušenosti s koncem této reformy chtěli státu své peníze dávat. Různí sociální kouzelníci stejně čím dál víc mluví o „rovném důchodu“, takže hrozba jeho částečného snížení na investory do II. pilíře rozhodně nezabere. Proto se připravme na pořádný závěrečný účet.
Tím ovšem jízda do hloubky různých výdajů nekončí. Penzijní fondy bude zrušení stát údajně dalších 150 milionů, v médiích se zmiňují i vyšší částky. Je pro tuto vládu typické, že přidělávat náklady soukromému sektoru je něco, nad čím se nemá cenu ani pozastavovat. Mají peněz dost, že? I tento přístup svědčí o mnohém. Nežijeme ovšem v právním vakuu, takže lze čekat, že se firmy budou na státu hojit formou žalob a arbitráží. Vláda asi věří, že až konečný účet přijde, na celou věc si nikdo nevzpomene.
Rušení jako politická zbraň
Výdaje na rušení jsou viditelným, ale de facto druhotným problémem. Tím hlavním je celkový osud důchodů v ČR. Nečasova vláda se pokusila vyrobit dílčí reformu. Pokusila se dohodnout i s opozicí, ta požadovala dobrovolnost systému, čímž ho oslabila. A nakonec byla ČSSD stejně proti a slíbila, že ho co nevidět zruší. Výsledný počet klientů (85 000) tak byl navzdory tvrdé kampani výsledkem zajímavým.
ČSSD použila slib zrušení jako volební tahák. Argument, že jde o systém nepopulární, je vzhledem k výše uvedenému nemístný – čeština bohužel nemá ekvivalent ke slovu „chucpe“. Postoj druhé silné strany, ANO, je typický. S rušením v koaliční smlouvě souhlasili, aby následně uznali, že se mýlí. Ale zrušení nyní podpořili. K takovému chování asi není moc co dodat.
Odlišný názor na důchodovou reformu je legitimní. Zcela špatné je ovšem to, že po tomto (drahém) kroku A nebude krok B, vlastní alternativa změn v důchodech. Všechny vládní strany stojí na místě a na jakékoliv řešení nemají ani odvahu, ani nápad. Prý chtějí „stabilizovat první pilíř“, jak řekl premiér Sobotka. Na vysvětlenou, je to eufemismus pro zvýšení sociálních odvodů. A postoj některých politiků ČSSD a ANO vůči živnostníkům pak dává tušit, kdo to nakonec zaplatí.
