Opakující se teroristické útoky islamistů v západní Evropě, migrační krize či jednání o bezvízovém styku s nestabilním Tureckem – to jsou jen některá témata, kvůli nimž se problematika islámu, muslimů a Blízkého východu drží v centru mediální pozornosti okurkové sezóně navzdory. Za takto pohnutých poměrů se nedá očekávat, že evropská veřejnost bude ochotna být vůči muslimům tolerantnější. Zároveň je však nasnadě, že vzájemná nevraživost mezi většinovou a menšinově-muslimskou společností je přesně to, po čem „Islámský stát“ a jeho verbíři touží.
Demokracie v nesnázích
Že dopady nezvládnuté informační kampaně kolem témat migrace a muslimů mohou být velmi drastické, naznačuje i výsledek referenda o odchodu Británie z EU, po němž v zemi obratem pětinásobně vzrostl počet rasově motivovaných útoků. Ve Francii pro změnu šéf zpravodajské služby DGSI Patrick Calvar varoval, že v případě pokračujících teroristických útoků zemi hrozí násilné střety mezi komunitami. A v neposlední řadě stojí za to zmínit Německo, kde nárůst počtu útoků na ubytovny pro žadatele o azyl loni dramaticky rostl už i v západní, tedy nepostkomunistické části země.
Pokud si tedy západní země navzdory své delší demokratické tradici a lepší ekonomické situaci nevědí s radikalizací společnosti rady, stojí za to se ptát, zda se s nastalou situací vypořádává úspěšně český stát. Neobstojí argumenty, že u nás skoro žádní muslimové či migranti z Blízkého východu nejsou, či že nám teroristický útok bezprostředně nehrozí a není proto třeba se souvisejícími tématy zabývat. Jak ukázala vítězná kampaň Brexitu volající po opuštění EU, chování společnosti začínají určovat především otázky identity, obav a pocitů na místo faktů, racionálních analýz a „objektivní“ závažnosti problému.
Vyvracet hoax nestačí
Jestli se v posledních měsících stalo v českém kyberprostoru něco symbolem málo účinné kampaně na potírání nenávisti a xenofobie v ČR, je to projekt HateFree Culture. Po internetu je rozeseta řada kritik tohoto mediálního počinu. Jejich oprávněnost nechť posoudí každý sám. Stojí však za to zde uvést aspoň tři argumenty, jež jsou podle mne slabinami projektu. Prvním je určitá stigmatizace, kterou si HateFree nese už ve svém názvu. Laicky a zjednodušeně řečeno: kdo se ke kampani nepřidá a nestane se „hatefree“, vystavuje se podezření, že je stále „hate-full“. Jako by dnes už nestačilo ctít ústavu a listinu základních práv a svobod. Čím dál větší část politického spektra a společnosti má přitom kolikrát problém již s tímto občanským základem, natož aby ještě řešila své nenávisti (ne)prosté nitro.
Druhým problémem je selektivnost mediálních výstupů HateFree. Vyvracení hoaxů a nahrazování mýtů fakty ze strany HateFree považuji za přínosné. Zádrhel nastává, když se z toho stává těžiště vyznění celé kampaně, jež na diváka působí, jako by říkala, že nenávist a odůvodněná kritika nedostatků a slabých míst islámu jsou totéž; veřejně si na ně stěžovat je proto nepatřičné a nežádoucí. Ne každá kritika je ovšem opřena o falešné informace a bezesporu platí, že když mi něco vadí a nejsem ochoten to akceptovat, ještě to neznamená, že někoho nenávidím. Zbavení se nenávisti navíc řadu problémů nevyřeší prostě proto, že nenávist není jejich příčinou, nýbrž důsledkem.
Třetím zádrhelem je absence platformy, jež by HateFree mediálně doplňovala a věnovala se právě oné „oprávněné kritice“ a obavám občanů. Ne nadarmo se spisovatelka Petra Hůlová ptá, zda je legitimní bát se uprchlíků. Jediný, kdo jí ve veřejném prostoru dostatečně hlasitě a soustavně kladně odpovídá, jsou však nejrůznější populisté. Těžko se pak divit, že pozitivní dopad kampaně HateFree na veřejnost je problematický. Jak laika, tak odborníka totiž šíře projektem nabízených otázek a odpovědí jen sotva uspokojí.
Umlčení odborníků jako cesta do pekel
Zhruba před měsícem se na portálu Česká justice objevila zpráva, jež by podle mne měla zneklidnět každé masmédium a odborníka na Blízký východ. Výbor pro média při Radě vlády ČR pro lidská práva totiž doporučil „zavést zákaz a sankce pro rozhlas a televizi za vysílání, které utvrzuje v předsudcích o etnických, náboženských nebo rasových menšinách“. Ve stylu původem latinského přísloví „čím horší doba, tím více zákonů“ se zde tedy chystá normativní úprava toho, co je z hlediska českého právního řádu již ošetřeno. Důsledek opatření je nasnadě: médium si dvakrát rozmyslí, na co se bude odborníka ptát, a ten si z důvodu případné sankce rovněž dvakrát rozmyslí, co odpoví. Odkázaný článek totiž rozebírá i fakt, že v sousedním Rakousku je za „nevhodný obsah a utvrzování v předsudku“ v médiích považováno i realistické zachycení skutečnosti.
Tlak na zplošťování veřejné diskuze v ČR vynecháním všeho citlivého a „kontroverzního“ pak zapadá do sílící celoevropské tendence upřednostňovat „společenskou harmonii“ na úkor svobody slova. Nedávný článek časopisu Foreign Policy o tom poskytl nelichotivý obrázek. Sledujeme zužování veřejné debaty na neřešitelný střet populismu a vyvracení hoaxů, snahu „harmonizovat“ i problematické výroky a zjištění ze strany odborníků v médiích. To však jen dále podlamuje důvěru veřejnosti v demokratické instituce.
Navíc tam, kde médii a státem poskytovaná osvěta může laikovi stěží stačit a pokrýt všechny jeho obavy, musí nastoupit důvěra, že to politické elity „zvládnou“. Pokud ji občan nemá, populisté získávají široký prostor a sebevíce fakty vyvrácených hoaxů nepomůže. Pohled do lidské historie navíc ukazuje, že čím víc je něco potlačováno, tím náhleji a s větší razancí to může posléze nekontrolovatelně a překvapivě explodovat. Pobrexitové nenávistné útoky v Británii by nám měly být ponaučením, že uměle a dočasně vytěsňovat nenávist z veřejného prostoru a řešit její příčiny jsou dvě zcela odlišné věci.
