Koncem září 490 let př. n. l. přiběhl do Athén voják Feidipidés, aby při absenci Facebooku informoval o vítězné bitvě. Před tím pár dní bojoval, aby pak vyfasoval vak vody a po zvládnutí oněch 42.195 metrů postoval svůj status a zemřel. Za 14 let se konaly v Olympii první hry; a pak dalších skoro 900 let. Po okupaci Řecka Římany se staly nejen mezinárodními, ale vstoupil do nich duch podivných praktik. Třeba pojídání různých povzbuzujících bylin všemi sportovci či falšování výsledků, jak tomu bylo nejen při účasti císaře Nerona, který musel vyhrát. Roku 394 byly zrušeny, neboť neodpovídaly hodnotám tehdy již oficiálního křesťanství. Dle dobových pramenů císař Theodosius uvedl, že „pěstování těla pouze kvůli vítězství člověku škodí, odvádí od vzdělání ducha a zapříčiňuje jeho hloupnutí“.
Když slavného barona Coubertina políbila myšlenka znovuzavedení her, vedly ho k tomu jak archeologické objevy, tak i přesvědčení, že je třeba lidí nejen vzdělaných, ale i fyzicky zdatných. Založil MOV, jehož činnost sám finančně dotoval (!), a navázal po 1500 letech na olympijskou myšlenku „rovného soutěžení, na které nemá vliv politika ani peníze“. V roce 1952 si, taky voják, Emil Zátopek doběhl v armádních keckách pro 3 olympijské medaile. V cíli nezemřel. Za to říkával, že svojí rychlosti dosahuje požíváním zeleniny a při tréninku mu manželka Dana běhá v zádech.
Doba se posunula
Vývoj lidstva probíhá v opakovaných cyklech, byť na odlišné úrovni. A to se týká i Olympijských her. Dnes se Feidipidés, Coubertin i Zátopek pravděpodobně obracejí v hrobě. A císař Theodosius se tetelí blahem, že měl pravdu. Hry se staly primárně byznysem doprovázeným korupcí a megalomanskými náklady na výstavbu jednorázových potěmkinovských vesnic s dovozem sněhu či monstrózních stadionů vedle slumů, kde lidé umírají hladem a nemocemi. Pro slávu a pýchu se mnohdy chudé země stávají ještě chudšími. Vrcholový sport se rovněž stal záminkou, pro kterou je často pěstováno sportující „mládí celého světa“ jako skot pro chov a k vyššímu výkonu je krmeno „granulemi“, jež svou účinností dávno překonaly byliny Féničanů. Doping se zúžil na „olympijskou“ soutěž mezi zaostávajícími seznamy zakázaných látek a rychlostí vývoje nových granulí.
Daleko horší je, že hry se staly demonstrací politického vlivu. Totalitní režimy je stále pojímají stejně jako Hitler ty v roce 1936. Olympijský výbor si bere peníze a mlčí: sport a politika přeci spolu nemají nic společného. Stejně dojemní jsou sportovci a bafuňáři, ovšem jen do doby, kdy od politiků chtějí peníze. A to pomíjím fakt, že dost našich sportovců jsou vojáci, tedy ti, co by si jako Feidipidés měli odskočit z bitev a zaběhat si. Nic proti našim současným vojenským atletům, ale vkrádá se pocit, že jejich uniforma je oděvem jaksi nadbytečným. A nabízí se otázka, nakolik souvisí nedávný nedostatek ponožek pro armádu s nutností zimních tréningů atletů na jihu Afriky.
Zdroje jsou?
Nemám takové OH rád. Problém nemám s jejich myšlenkou, za to s její degenerovanou aplikací. Kdybych mohl, zrušil bych je z podobných důvodů jako kdysi Theodosius. Možná i proto, že pečlivě mlžené náklady Českého olympijského výboru i apanáže trenérů, expertů i samotných vrcholových sportovců jsou vyšší než potřebné zvýšení mezd pedagogů. Uvědomujeme si, že účast na této vlajkoslávě nás vcelku stojí opravdu hodně peněz? A co všechno by se s takovými zdroji dalo dělat?
A taky že v Brazílii by mohli zbourat veškeré slumy a postavit veřejné byty s tekoucí vodou. A mají-li se kvůli sportu konat, mělo by tak být podle nápadu jednoho našeho špičkového sportovce: „Postavit jeden stálý olympijský areál, jednou pro vždy v Řecku; a kdo by chtěl, ať se těch her za své účastní“. A dost možná by si oštěpaři zaházeli oštěpem v místech, kde se jím kdys učil vrhat nikým nesponzorovaný, chudý, za to ale gramotný Feidipidés.
