Od zítřka začne platit zákon, který zakazuje kouření ve všech typech restaurací. Předcházela tomu ostrá debata jak mezi politiky, tak i v médiích a veřejném prostoru. České souvislosti se tématu doposud nevěnovaly; autor tohoto článku je ve střetu zájmů – zejména proto, že je sám kuřákem. Přesto je nyní vhodné se zamyslet, jaké důsledky má nový zákon i daleko za hranicemi dosahu tabákového dýmu.
Nemá cenu shrnovat různé varianty a verze zákona, o tom již bylo napsáno dost. Snad lze jen připomenout, že restaurace není „veřejný prostor“ a že neexistuje žádné právo občana na návštěvu restaurace s nezakouřeným vzduchem. Takže zatímco zákaz kouření v čekárně dává smysl (chodí tam všichni), v soukromém podniku to smysl nedává – doposud existovalo právo volby u konkrétního majitele. O to jsme přišli.
Jediným argumentem zastánců zákona, který má relevanci, je ochrana zaměstnanců pracujících v zakouřeném prostředí. Lze jen připomenout, že i mnoho jiných povolání s sebou nese riziko poškození zdraví. Zaměstnanci nemají v restauraci práce nucené, mohou si to zvolit. A až na malých vesnicích mnohé hospůdky zavřou, nezaměstnaný personál skončí na podpoře; ale bude zdráv. Poslanec Benda na závěr celého projednávání navrhl povolit kouření alespoň v kuřárnách bez obsluhy, jeho nápad byl ovšem smeten. Ukázalo se, že i nad tímto zákonem převládly emoce nad racionální debatou.
Státní nedůslednost
Stát je v postoji ke kouření až komicky nedůsledný. Cigarety jsou legální a výnosy daní z něj hravě pokryjí náklady, které pak stojí péče o pacienty s nemocemi způsobenými cigaretami. „Za léčení nemocí kuřáků se ročně spotřebuje asi šest miliard, přínos do státního rozpočtu z daně za kuřivo je asi 60 miliard“, řekl s nebývalou upřímností v roce 2011 ministr zdravotnictví Heger. Výnosy kvůli růstu daní navíc od té doby významně vzrostly.
Nikdo proto nemá chuť kouření zakázat, logika všech zákonů regulujících kouření má za cíl kuřákům jejich zlozvyk jen znepříjemnit. Ať už jde o omezení míst kouření nebo například „odpudivé“ obrázky na obalech, cíl je ve všech případech podobný. Aby se vlk (státních finance) najedl a koza (deklarovaný boj proti kouření) zůstala nedotčená.
Máme právo na omyl?
To vše vede k otázce, jak se tedy stát má chovat k lidem, kteří dělají legální věc, ale přitom si ubližují? Má občan právo na špatné rozhodnutí; na to dělat věci, které mu škodí? A je tady stát od toho, aby lidi polepšoval, vedl a vychovával? Zásadoví pravičáci této myšlence ironicky říkají „šíření Dobra“ a jeho šiřitele pak označují ještě hůř, v jedné zásadní věci ale mají pravdu: není rolí státu, aby do hloubky určoval životní styl nebo návyky svých občanů. A je úplně jedno, že se pro takové rozhodnutí najde přes sto poslanců – liberální demokracie má občanské svobody chránit i proti momentální většině.
Ti, kdo toto chápou, pak zákaz kouření odmítají, i když jsou sami nekuřáky. Pro ty, kteří debatu chápou jako marný boj menšiny kuřáků proti většině „normálních“, je důležité připomenout, že zde jde o princip. Dodejme jim přesnější výklad: mnoho lidí konzumuje potraviny i nápoje způsobem, kterým své zdraví ničí efektivněji než mnohý kuřák. ČR je na špičce světové obezity. Opravdu chceme „cukrovou daň“ jako v Dánsku, „tukovou daň“ jako v Maďarsku nebo plošné zákazy určitých typů potravin, jaké prosadil starosta New Yorku Bloomberg?
A nejde jen o ochranu zdraví. Jsou další důležité oblasti, kde je třeba „chránit“ – proto se v našich zeměpisných šířkách limitují svítidla, vysavače, průtok sprch, velikost nádržky na toalety nebo další věci, bez jejichž regulace by planeta zahynula. To, co naší civilizaci a společnost formuje nejvíc, však chránit zapomínáme: naše občanské svobody.
Zdroj původní fotografie: Aktualne.cz
