Uprchlická krize je téma, které nepochybně hýbe celou českou společností. Česká vláda se postupně zapojila do řešení tohoto problému, jedním z konkrétních kroků je plán na nasazení Armády ČR na pomoc policii a zároveň úvahy o vyslání jednotek mimo území ČR do uprchlických táborů. Vláda tímto konkrétním krokem chce dát veřejnosti signál, že má dostatečné prostředky na řešení případných rizik a není třeba se tak ničeho obávat. Je tomu ale skutečně tak?
Ostraha hranic na úkor plnění aliančních závazků?
Vojáci by měli pomáhat policii při ostraze hranic, podle slov ministra obrany půjde o hlídkování a monitorovací činnost. V minulosti tento model fungoval například při povodních, kdy armáda spolu s policií hlídala obydlí a budovy, které museli jejich obyvatelé opustit před záplavami. Ovšem uprchlická krize není pouze o hlídkování, ale teoreticky může dojít k situaci, kdy bude nutné potlačit lokální nepokoje nebo obnovit veřejný pořádek. Na tuto činnost ale většina vojáků připravena není, tímto výcvikem prošli pouze někteří vojáci, kteří se připravují na zahraniční misi. Ministerstvo obrany a vnitra připravují společné cvičení, ale dosáhnout kvalitní úrovně v součinnosti policie a armády v krátkém časovém období má své limity.
Dalším problémem je, zda vyčlenění vojáků nenaruší plnění našich závazků v rámci NATO a EU. Pokud se bude jednat o krátkodobé nasazení, což je v horizontu 30 či popřípadě 60 dní, nemělo by to vážně ochromit průběh výcviku a plnění aliančních závazků. Dlouhodobé nasazení vojáků, jak na našich hranicích nebo i v zahraničních uprchlických táborech, by však ohrozilo stávající zahraniční mise a další závazky. V médiích se objevily informace o možnosti vyslání až 5 000 vojáků do utečeneckých táborů okolo syrských hranic, ale Ministerstvo obrany tyto informace na svých stránkách dementovalo s upřesněním, že se bude jednat pouze o „omezený“ kontingent.
Pomohou nám aktivní zálohy?
V situaci, kdy se armáda potýká s omezenými zdroji, mají pomoci aktivní zálohy. O nich se dlouhodobě hovoří už od dob předchůdců Martina Stropnického. Jednotky aktivních záloh jsou jednou z cest, jak „eliminovat“ nedostatek vojáků, ovšem pouze v dlouhodobém časovém horizontu. Je potřeba si uvědomit, že vojáci v aktivních zálohách mají rozdílný stupeň vycvičenosti. Jsou v nich bývalí profesionální vojáci, ale jsou tam i vojáci, kteří absolvovali vojenskou základní službu před mnoha lety. Tyto jednotky, stejně jako profesionální armáda, nemají žádné zkušenosti s kontrolou a obnovováním veřejného pořádku.
Zároveň ještě není schválena branná legislativa, která má zlepšit průběh jejich služby, zejména finanční náhrady. Kromě toho by nová legislativa měla dát i právní rámec pro jejich použití v operačním nasazení, a to i mimo území ČR. Vzhledem k tomu, že Výbor pro obranu PS má k těmto zákonům řadu připomínek, není ještě jisté, jak budou uvedené zákony v konečné podobě vypadat. Samotní politici nejsou jednotní v otázce, kam armádu nasadit. Ministr Stropnický, kromě nasazení jednotek na našich hranicích, hovoří o zahraničním angažmá. Naopak prezident Zeman je pro jejich použití výhradně na území našeho státu.
Jsme připraveni?
Čelíme riziku, o kterém jsme dříve pouze teoretizovali. V Bezpečnostní strategii nebo Bílé knize se hovoří o asymetrických hrozbách, uprchlících nebo nelegálních přistěhovalcích. Z úst čelních představitelů bezpečnostních složek jsme slýchávali, jak se všichni na tyto hrozby připravují, jaká cvičení k tomu proběhla. Máme tu uprchlickou krizi a musíme upřímně konstatovat, že nás zaskočila.
Odpovědní ministři sice uvádějí čísla, kolik lidí a kam můžeme poslat. V praxi jsou však tato čísla vzdálena realitě. Ukazuje se, co všechno jsme zanedbali a nakolik jsme podfinancovali rozpočty silových ministerstev. Je zde rovněž nízká míra součinnosti mezi jednotlivými bezpečnostními složkami, jakkoliv si cvičení politici pochvalují. Armáda a policie jsou schopny operovat samostatně na velmi dobré úrovni, což už se ale úplně nedá říci o společných akcí většího rozsahu. Zlepšení současného stavu není pouze ve zvyšování rozpočtu, ale ve větší integraci jednotlivých bezpečnostních složek. Nadcházející bezpečnostní hrozby si to rozhodně budou vyžadovat.
Naštěstí je Česká republika zemí, která zatím není přímo zasažena migrační vlnou; máme i tu výhodu, že se nacházíme uvnitř Schengenského prostoru a nejsme tak vstupní zemí jako například Maďarsko. Díky tomu jsou jednotlivé krizové scénáře stále hypotetické. Zároveň je třeba si uvědomit, že uvedená rizika sdílíme i s ostatními členskými zeměmi EU. Otázku masové migrace a jejího řešení však armáda ani policie samy o sobě nezvládnou. Jde o komplexní úkol pro silové složky, diplomacii a humanitární i rozvojovou pomoc. V zájmu soudržnosti a ochrany EU je nutné, aby v této složité otázce Unie postupovala společně.
