Prezident Zeman se během léta na „svém“ Pražském hradě dokonale opevnil. Na místech, kudy 26 let mohli lidé chodit zcela volně, nyní stojí zátarasy, policie a prohlídky. Nejde jen o vzniklá zdržení, průtahy a obtíže pro návštěvníky, problém je někde jinde. Symbolicky totiž ukazuje na charakter současného prezidenta a jeho přístup k občanům a demokracii jako takové.
Formálním argumentem je pochopitelně bezpečnost. V Praze jsou však jiné památky a jiná místa, která navštěvují statisíce turistů a která mohou sloužit jako případný cíl pro (naštěstí dosud virtuální) teroristy. I budovy dalších úřadů – parlamentu, vlády i ministerstev – jsou z ulice přístupné a v této logice ohrožené. Opevnění Hradu je z tohoto pohledu extrémem. I při velmi střízlivém pohledu je proto zřejmé, že pokud nejde o bezpečnost, omezení na Hradě musejí mít jiné důvody.
Mediální karanténa
Miloš Zeman se rád stylizuje do role statečného politika, který říká své názory bez ohledu na reakce okolí a okamžitý prospěch. Rovněž opakovaně zdůrazňuje, že se nebojí přímé konfrontace, diskuse a jiných názorů. Bohužel, realita jeho prezidentství svědčí o pravém opaku.
Podívejme se například na jeho mediální působení. Krátce po svém nástupu se prezident oproti všem ostatním politikům otočil zády k nezávislým a neutrálním žurnalistům, kteří mu kladli nepříjemné otázky. Drtivou většinu svých vystoupení nyní realizuje skrze média, která mu v servilním duchu nechávají zcela volný prostor. Je třeba připomenout, že média tu nejsou od toho, aby dávala politikům prostor – jsou od toho, aby jim kladla nezávislé a potřebné dotazy a vymáhala na ně pravdivé odpovědi. V kontrastu s tím jsou jeho rozhovory pro Blesk, TV Prima nebo Parlamentní listy, v nichž je důsledně odstraněna jakákoliv snaha o nezávislou žurnalistiku; s pravdivostí má Zeman problémy po celou svou politickou kariéru, v posledních letech se situace až bolestivě zhoršila.
Jedinou ukázkou „statečnosti“ jsou prezidentovy výjezdy do regionů, při nichž debatuje s občany. Je ovšem naivní předpokládat, že jde o skutečnou debatu. Pokud Zeman-politik s praxí dlouhou 27 let nemá odvahu čelit zkušenému novináři kladoucímu „nepřátelské“ dotazy, nemůže nikdo po občanech-žurnalistických amatérech v regionech chtít, aby je nahrazovali. V liberální demokracii má mít politická debata určitou formu.
V západních demokraciích je naprosto normální, že i ti nejvýše postavení politici včetně prezidentů čelí tvrdým otázkám. Považují to za svou povinnost a náplň práce. Naopak například v Rusku, kde je demokracie čistou iluzí, dostává prezident od médií prostor hovořit s občany „napřímo“. A o Číně, kde se Zeman chtěl učit „stabilizovat společnost“, není třeba mluvit vůbec. Emoční vazba a vstřícnost, kterou prezident systematicky prosazuje, může mít i zde své odůvodnění.
Strach ze smíchu
Podařilo-li se Zemanovi odstínit ze svého okolí přímou konfrontaci s médii, další na řadě zůstali aktivisté. Jde o ty občany, kteří svůj názor dávají najevo činy; občas i za hranicí zákona. Hysterické reakce prezidenta a jeho lidí na jakékoliv gesto či čin, který je namířen proti němu, svědčí rovněž o nedostatku demokratických instinktů a vlastní sebedůvěry. Byly časy, kdy se Zeman dokázal i sám sobě zasmát – nyní se on a jeho okolí snaží kriminalizovat každý (i zcela legální) akty kritiky, parodie či protestu. Nyní nastoupily pečlivé prohlídky tašek, oblečení a všudypřítomná policie. Poslední incident, kdy Hradem proběhl aktivista s maskou Miloše Zemana oděný pouze do červených trenek, měla být reakcí na tento stav. Je na místě obava, že se v budoucnu policejní horlivost rozšíří i na kontrolu barvy spodního prádla všech návštěvníků.
Vzpomeňme v tuto chvíli (naštěstí snad již pohřbený) návrh ministryně Šlechtové, která chtěla budovy na Hradě znárodnit – ČS k tomu napsaly své. Jejím hlavním argumentem byl názor, že Hrad patří nám všem. Pokud je paní ministryně tak statečná, jak tvrdí, měla by panu prezidentovi vysvětlit, že si nemůže nejvýznamnější národní památku schovat jen sám pro sebe.
A pokud je i statečnost prezidenta Zemana podobná odvaze, s níž touží bojovat s islamisty, měl by unést fakt, že mu pod okny občas projde i nějaký kritik či vtipálek. Koneckonců, ani jeho nejskalnější fanoušky rozhodně nebude image prezidenta-zbabělce lákat.
