Jak spolu mluvit o migraci

4. 4. 2016 - 10:47

migrace_zima_2016Česká veřejnost se hlasitě dožaduje řešení evropské migrační krize, avšak příliš často se u toho nechává strhnout směrem k populismu a zjednodušování. Pro demokracii nebezpečná situace pak nastává, když dynamika veřejné debaty produkuje dva dominantní názorové proudy, které jsou schopny existovat jen ve vlastních společenských bublinách a samy sebe ujišťovat o vlastní pravdě. Stojí za to se proto ptát, jak bychom spolu v Čechách o migraci měli mluvit. Demokracie je totiž o diskuzi. Kde jedno chybí, nemůže být ani to druhé.

Jedna debata, dvě Česka

Nedorozumění v debatě o migraci by se našla celá řada. Například to, že se někdo v současné migrační krizi staví proti jednání EU, z něj ještě nedělá odpůrce Evropy a prozápadní orientace země. To, že má někdo z příchodu muslimů strach, jej nečiní automaticky islamofobem. To, že chce někdo nepřijmout muslimské migranty, z něj nedělá odpůrce migrace jako takové a pro změnu to, že někdo chce pomoci uprchlíkům, z něj nedělá zastánce islamizace Česka. V obdobných příkladech by se dalo dlouho pokračovat … Co je však spojuje, je neochota připustit, že názorové pozice mohou mít různé nuance. Spojuje je ale i přesvědčení, že druhé straně debaty se nedá věřit. Snaha najít postranní motivy je očividná. Kdo je například proti přijetí byť jen části uprchlíků, je tak kolikrát ztotožňován s příznivcem orientace země směrem na Orbánovo Maďarsko či Putinovu Moskvu. Kdo naopak „vítá“, musí být někým placený…

V této debatě hluchých obě strany komunikují na jiných frekvencích a v nejhorším případě se vzájemně pouze argumentačně ostřelují z předem připravených pozic. Činí tak při tom s rostoucím opovržením a údivem nad chováním druhé strany. Výrazně se při tom liší i zdroje legitimity, které obě strany používají k ospravedlnění svých názorových východisek. Pro jedny je to například ochrana národa a kultury a vůbec existenční snaha zachovat sebe sama v rozbouřených evropských vodách. Důraz je při tom kladen na „zdravý rozum“. Druhá strana se naopak ohání lidskými právy, solidaritou, povinností pomoci bližnímu a orientací ČR na Evropu a Západ obecně. Být názorově uprostřed se pak rovná dobrovolnému vejití mezi dva mlýnské kameny.

Bezpečnost především

Je zde ale i několik věcí, nad nimiž se obě strany debaty shodnou. Obě skupiny mají totiž pocit, že ta druhá je svým vnímáním světa „mimo“, stejně jako že jejich vlastní pravda realitu objektivně popisuje. Obě se také shodnou, že jim jde o bezpečnost, k jejímuž podkopání může přispět i neuvážené jednání strany druhé. Jejich snaha bezpečí zajistit proto vede k frenetickému úsilí vystoupit ostře právě proti tomu, co druhá strana vidí jako nutnou součást svého řešení. Jedna strana tak bojuje za otevřenou Evropu a společnost a vidina národovecky orientovaného Česka, jež je uzavřené samo do sebe či zahleděné směrem na V4 či v horším případě dále na východ, ji upřímně děsí. Druhá strana naopak za vidiny existenčního ohrožení ze strany „muslimských hord“ neméně usilovně právě po opevňování se v „naší“ středočeské kotlině volá. Ruku v ruce se vzájemnou odlišností vizí, co by se mělo dělat, pak jde oboustranné přesvědčení, že jedna strana „debaty“ chce tu druhou bez milosti umlčet, respektive cenzurovat a vytlačit z veřejného prostoru.

Tečka není řešení

Hněv je destruktivní emoce. To, zda jde přitom o hněv jakkoliv spravedlivý, na tom moc nemění. Václav Klaus mladší se před časem na serveru Novinky.cz v souvislosti s migrací rozhorlil na adresu „eurohujerů“. V Čechách podle něj totiž mizí možnost beztrestně pojmenovávat věci pravými jmény. Na svůj názor má nepochybně právo. Nešlo to ale napsat s větším nadhledem a klidem? Jen slova nenávist a nenávidět se v jeho krátkém komentáři vyskytují celkem čtrnáctkrát (!). Společnosti by prospělo, kdyby o některých věcech mluvila klidněji a v souvislosti s tím byla stran migrační krize vystavena i citelně menší mediální masáži. Bohužel, jakmile zájem veřejnosti o téma začal polevovat, přišly teroristické útoky v Belgii a s nimi další zjitřené emoce. Debata o migraci je navíc vyhrocená i na úrovni evropské a hrozba terorismu o sobě bude dávat vědět i nadále. Žádný happy end tedy za rohem nečeká.

Ve schopnosti spolu vzájemně mluvit na téma migrace a národní identity dnes podle mne stojí česká společnost (opět) v bodě nula. Její důvěra ve veřejnoprávní média a informace z nich přicházející klesá, aniž by u občanů výrazněji rostla schopnost pracovat s informačními zdroji a vytvářet si vlastní názor, který by nevedl ke snaze ve veřejném prostoru potřít názor opačný. Je až s podivem, že v tak malé společnosti, která je tolik závislá na dění za svými hranicemi, existuje natolik hluboké rozdělení v tom, jak k řešení migrační krize přistupovat a jaké argumenty v debatě o ní vůbec přijmout jako akceptovatelné.

Česká společnost se spolu bude muset naučit znovu mluvit. Zkusme spolu pro začátek hovořit aspoň bez nároku na definitivní závěry. Na poslední slovo. Spisovatel Michal Horáček ve svém facebookovém statusu trefně glosoval zvyk některých diskutujících zakončovat jakýkoliv výrok na sociálních sítích jednoslovnou větou „Tečka“. Podle něj tak činí asi v přesvědčení, že tomu tím dodají platnost přírodního zákona nebo aspoň neodolatelnou argumentační přesvědčivost. Nedodají. ANI S CAPS LOCKEM.


FacebookTwitterGoogle+LinkedInPrintFriendlyShare