Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý se nechal v České televizi nedávno slyšet, že teroristický útok ze strany islamistů je v Česku jen otázkou času. Jde o velmi kontroverzní tvrzení, které si rozhodně zaslouží posoudit z více úhlů.
Na úvod je vhodné připomenout fakt, že bezpečnost nikdy není absolutní. Vždy se může najít slabé místo či kvalitu konkrétních opatření oslabí nedostatek zdrojů. Vzhledem k událostem v Evropě je ale čas se začít zcela seriózně ptát, zda se útoky, jež se opakují v západní Evropě, mohou stát časem i u nás a jak se na to připravit.
Informace, které (ne)máme
To, zda a kdy k útoku dojde je v první řadě závislé na práci bezpečnostních složek. Z povahy jejich práce se veřejnost nikdy do úplného detailu nedozví, jak nízká či vysoká je například radikalizace v řadách české muslimské komunity či zda aktuálně hrozí, nebo byl odvrácen útok. Krom toho v ČR chybí veřejně působící odborníci na domácí islamismus, takže jde o téma vydané na pospas populismu, popřípadě jen dílčímu pokrytí z řad bezpečnostních expertů specializovaných na jiná témata. O čem se ale smysluplná veřejná debata dá vést již nyní, je dopad mezinárodního kontextu na bezpečnost v ČR.
Právě to činil na kanálu ČT24 Jiří Šedivý. V rozhovoru se pozornost upnula především na oblast Balkánu, kde podle jeho slov vzniká pro radikální islamismus nebezpečné podhoubí. V médiích opakovaně zaznívají i další faktory, které mohou k zvýšení hrozby útoku přispět: nezvládnutá migrační krize a integrace nově příchozích, návrat bojovníků tzv. „Islámského státu“ z oblasti Blízkého východu, fenomén osamělých vlků či například radikalizace části muslimských komunit v Evropě.
Je věcí bezpečnostních složek minimalizovat šanci, že k útoku na našem území opravdu dojde. A úkolem pro složky záchranné pak zmírnit jeho následky. V roli oběti a diváka však stojí především laická veřejnost. A zde má rozhovor s Jiřím Šedivým svůj hlavní přínos: připravuje občany mentálně na to, že k útoku dojít může. „Společenské strávení“ možnosti, že dojde na nejhorší, je totiž nutné jak pro to, aby byly následky útoku co nejmenší, tak k tomu, aby co nejméně vybízel k zopakování. Útoky vozidlem či noži na různých místech Evropy v rychlém časovém sledu totiž ukazují, že příklady táhnou, zvláště pak ty úspěšné.
K čemu je debata o tomto riziku užitečná?
A právě zde se otevírá prostor pro veřejnou debatu. Ta by měla mít řadu úrovní. Zmiňme dvě podstatné: Zaprvé práce s médii. Ví česká média, jak pokrýt mediálně teroristický útok, aniž by vyvolala paniku, hysterii a nenávist k nevinným a vybídla tak nechtěně k jeho napodobení a zopakování? Ví, na co se ptát v takové situaci osob zodpovědných za její řešení? Umí respektovat práva obětí? I v západní Evropě jsme byli například svědky toho, jak snadno obletí fotografie ženy zraněné při útoku celý svět. Souhlas k tomu mohla dát jen stěží; její lidská důstojnost šla „automaticky“ stranou. A především, zvládnou média v honbě za co nejlepším pokrytím případné události zabránit tomu, aby nechtěně dodávala informace on-line i organizátorům či přímo pachatelům?
Druhým podstatným těžištěm diskuze je debata státu s bezpečnostní komunitou a s tím související dlouhodobá příprava a odborný růst specialistů, kteří mají jazykovou, psychologickou, bezpečnostní a kulturní průpravu dostatečnou na to, aby mohli pomoci zejména s prevencí hrozby. Autor je zde názoru, že česká arabistika a islamologie nic takového v adekvátní kvalitě v současnosti nenabízí, jakkoliv jsou její přínosy patrné v jiných oblastech. Vzhledem k dynamice útoků v západní Evropě je třeba říci, že se dost možná již nacházíme v situaci, kdy je pro český stát a jeho vzdělávací systém pět minut po dvanácté. Bohužel i proto jsou slova Jiřího Šedivého prospěšná. Z Německa či Balkánu není do Prahy daleko, izraelskou ambasádu máme, památky jsou plné zahraničních turistů, příklady domácí radikalizace se již ojediněle vyskytly… Zvykání si na tento nový svět nám nejspíše půjde ztuha. Ale tak je to u všech věcí, které se vyplatí.
