Zajistí novela zákona o střetu zájmů větší transparentnost a přísnější kontrolu veřejných činitelů v České republice? Nebo půjde o další opatření nesoucí se na módní vlně boje proti korupci, které však ve skutečnosti nabídne možnosti snadného obcházení tvrdých podmínek? Nepůjde o zbytečné ztrpčení života tisícům představitelů samosprávy a vyhození dalších milionů oknem? České souvislosti vás zvou ke stručnému přehledu absurdit obsažených v aktuálně navrhované normě o majetkových přiznáních politiků a vysokých úředníků.
Ministr a předseda legislativní rady vlády Jiří Dienstbier (ČSSD) brzy předloží vládě ke schválení návrh novely zákona o střetu zájmů. Ta má zajistit větší veřejnou kontrolu politiků na všech úrovních; počítá s veřejně přístupnou databází příjmů a výdajů přibližně 34 000 politiků, starostů a dalších veřejných funkcionářů. Oproti stávající právní úpravě budou majetková přiznání povinná již při nástupu do funkce. Vznikne navíc jejich centrální elektronická databáze a rozšíří se okruh funkcionářů, kteří nesmí ze své pozice odejít přímo do firem obchodujících s veřejným sektorem.
Problémem nyní platného zákona je zejména obtížná vymahatelnost sankcí za jeho porušení a také neexistence majetkových přiznání před nástupem do funkce. Novelizace je prý tedy potřeba. Dobrý úmysl má ale více než jen kosmetické vady na kráse. České souvislosti přinášejí tento detailnější pohled na předkládanou novelu na základě připomínek krajů a ministerstev. Ty v nové úpravě nacházejí celou řadu nesrovnalostí a poukazují na potenciální nefunkčnosti v praxi, možnosti snadného obcházení a celkovou nehospodárnost návrhu.
Kompetenční spor
Jako těžko uvěřitelné se zdá, že Úřad vlády ČR jako předkladatel novely navrhuje, aby se gestorem celé agendy a dokonce i evidenčním místem pro nově zaváděný registr stalo ministerstvo spravedlnosti. To s tímto návrhem nejen nesouhlasí, ale de facto prý ani nemělo možnost jeho podobu před jeho projednáváním vládou účinně ovlivnit. Navrhovaný postup je podle něj navíc v rozporu s platnou legislativou; svěření této agendy totiž spadá do kompetence např. ministerstva vnitra nebo předkládajícího úřadu vlády, přesun na ministerstvo spravedlnosti by vyžadoval změnu kompetenčního zákona. Problém se jistě vyřeší, ale jde o zřejmou ukázku prostředí, v němž se takový zákon připravuje.
Dopad na kraje a obce
Zcela zvláštní implikace má návrh zákona například pro vedoucí úředníky krajů a jejich podřízených organizací a pro krajské a obecní zastupitele. Zejména zavedení hranice darů v hodnotě nad 300 Kč by snadno způsobilo až absurdní situace, kdy bude nutné vyžadovat fakturu a osobní data dárce, který např. květiny či oběd „daroval“. Rovněž povinnost mít platný elektronický podpis pro podání přiznání by přinesl nepřímé zpoplatnění veřejné funkce, která je na malých obcích vykonávána téměř zadarmo.
Podobné problémy může přinášet i povinnost deklarování veškerého majetku získaného kdykoli před nástupem do veřejné funkce, jejíž dodržování by opět přineslo nemalé náklady, zejména při oceňování. A jistě by to podpořilo i tradiční české „zjišťování“ – šíbr z Prahy se mu snadno vyhne, v malé obci ale spoustu lidí od komunální politiky odradí. Zákaz zaměstnání ve vybraných subjektech rok po odchodu z funkce by potom mohl být dalším důvodem pro odmítání funkcí v zastupitelstvech malých obcí, kde odměna za tuto práci rozhodně není adekvátní přísnému omezení okruhu zaměstnavatelů po skončení jejího výkonu.
Česká cesta
Bohužel, i takto přísný zákon má svá zadní vrátka. Jedním z nejpikantnějších ustanovení předkládané novely je totiž výjimka z oznamovací povinnosti darů od osob blízkých. Nebylo by tedy nic snazšího než těžkopádný aparát přiznání obejít tím, že dar zamýšlený pro veřejného funkcionáře věnuje případný korupčník nějaké „osobě blízké“, od nichž potom může funkcionář dar převzít, aniž by jej musel přiznávat.
Novela je problematická rovněž z pohledu ochrany osobních údajů, kdy například vůbec neřeší, zda je adekvátní, aby osobní údaje dárce čokolády v hodnotě 300 korun byly volně přístupné ve veřejně dostupné databázi. Naopak se zákon snaží zcela nelogicky bránit další publikaci informací ze systému, přestože se zdá nad slunce jasné, že jsou-li osobní údaje jednou veřejné, nelze je utajit.
Náklady větší než malé
Z hlediska nákladů návrh zákona přináší velmi slabou analýzu, odhadující milionové náklady na zavedení nového informačního systému v rozptylu stovek procent, cenu softwaru odhadovanou bez specifikace jeho funkcí a vytváření nových struktur včetně počtu zaměstnanců v rámci ministerstva spravedlnosti (které systém odmítá). To vše pak bez doporučení, odkud se ve státním rozpočtu tyto prostředky mají vzít.
Uspokojivě není zdůvodněna ani hospodárnost tohoto řešení oproti současnému decentralizovanému systému. Kraje například správně poukazují na skutečnost, že o informace o majetku funkcionářů se v posledních letech zajímalo nanejvýš několik jednotlivců ročně, zejména novinářů. V týmu J. Dienstbiera pravděpodobně nikdo kapacitu a velikost systému nepromyslel, jakkoliv to ovlivní jeho cenu.
Slon v místnosti
Výběr příkladů těchto problémů nemusí být důvodem smést důležité téma střetu zájmů a majetkových přiznání ze stolu. Jasně ale ukazuje, že dobrý úmysl nestačí. Do budoucna je nutné, aby úředníci napříště připravili návrhy zákonů s větší dávkou zdravého rozumu a formulační důslednosti. Jinak se rozumný úmysl promění pouze na další velkou a zbytečnou IT zakázku.
Vláda B. Sobotky a obecně česká politika má přitom v oblasti střetu zájmů problém daleko konkrétnější a větší. Rizikem není to, že starosta malé obce zadá opravu radnice svým známým, ale fakt zásadního propojení byznysu, dotací, médií a obecně politiky v rukou jedné osoby. Z logických důvodů to současná vláda vyřešit nemůže, je to úkol pro nás, pro voliče.
-ldr-
-ab-
