V posledních měsících se uvnitř katolické církve odehrává pozoruhodná debata. Na veřejná vyjádření Tomáše Halíka dost překvapivě reagovala Česká biskupská konference, která se od něj paušálně distancovala. Záhy si přisadil i kardinál Duka, který Halíka nejen kritizoval, ale opřel se do něj i z pozice „nadřízeného“. Lze říci, že se autor-laik nemá do církevních věcí míchat. Téma ale hranici kostela daleko přesahuje.
Vypadá to totiž, jako by na českého primase opožděně dopadl duch modernizace církve, vysvětluje si jí ale nesmírně podivně. Jeho vystoupení se sice otvírají současné době, ba ji i reflektují. Ovšem zdá se, že se tak děje optikou oněch 6 milionů Čechů, kteří v posledním roce „konvertovali“ ke křesťanství jako křižáckému klacku xenofobie. A také optikou prezidenta, pro nějž jsou „hodnoty“ spíš palivem v jeho populistickém rychlíku. A to rozhodně není optika těch křesťanských principů, jakými je solidarita či pomoc; patří mezi ně i nepohrdání bližními, lidmi v nouzi pak tuplem.
Ano, svobodná doba poněkud rozvolnila naše myšlení i kritičnost. Otevřeně se už připouští, že prezidenti můžou zblbnout. U kardinálů si to ještě jaksi, patrně ve stínu červeného klobouku, nepřipouštíme. Takže šlo-li nalézt důvody pro zastání se primase v kritické palbě za prezidentskou mši v Lánech, dnes se ho zastat nelze.
Před pěti lety Halík řekl: „Naše církev se opravdu musí rozhodnout, zda bude okuřovat panovníka, anebo zda v duchu prorocké tradice bude umět říci lidem typu Václava Klause své statečné NE, byť by tím riskovala ztrátu různých výhod a politických podpor.“ Prezidenti se mění, problém zůstává.
Dukou uzavřený konkordát přes Matyášovu bránu vytváří podivný hradčanský ostrov (rozhodně ne pozitivní) deviace. Stejně se projevuje Česká biskupská konference, která si hraje spolu s kardinálem na orgán připomínající v některých aspektech jiný, historicky vzdálenější, koncil. S nadsázkou bychom v tom mohli hledat propadnutí smrtelnému hříchu závisti, neb primas i ČBK závidí mediální pozici, jaké dosáhl prostý kněz s Tempeltonovou cenou. Ale daleko horším „hříchem“ je ignorování faktu, že za církev mluví především papež, a jejich postoje jsou s těmi jeho v dost podivném rozporu.
Pomiňme na chvíli fakt, že kardinál i ČBK vyjadřují pouze svůj osobní názor; nikdo si je totiž nezvolil. Nelze se tedy divit, že církev ztrácí pozitivní image, který měla i u „pohanů“ v minulosti, a že se jí předhazuje přílišné upnutí na restituce. Jistě, jsou oprávněné, ale až příliš akcentované. Poslání církve je totiž někde úplně jinde.
V březnu 1965 se ve významných západoevropských médiích objevila fotografie kardinála Josefa Berana vystupujícího na římském letišti po té, co byl komunisty propuštěn z internace. Titulek ve Frankfuter Algemeine zhruba zněl: „ Představitel československé křesťanské elity, propuštěn do Vatikánu, přicestoval ve vypůjčeném oblečení“. Nezlomený muž, byť s podlomeným zdravím, v omšelém kabátě a starých lyžácích coby obuvi do zimy. Kardinál, který přežil Dachau i komunistickou internaci, ale nikdy se nesnížil k účasti na recepcích s představiteli státní moci, natož ke konkordátu přes Matyášovu bránu. Ani myšlením, ani skutky. Držel se principů. I proto se ho mocní báli a lidé měli v úctě. Jaký titulek by čekal české biskupy dnes?
