Sněmovna včera krátce před půlnocí schválila Asociační dohodu mezi státy EU a Ukrajinou. Jde o velmi důležitý dokument, který se stal rozbuškou protivládních protestů v Kyjevě – a tedy i nástrojem emancipace Ukrajiny z ruské sféry vlivu. Z českého pohledu byla její ratifikace tím nejvíce diskutovaným procesem od doby Lisabonské smlouvy. Otevřený odpor k jejímu přijetí kladli komunisté, mnozí sociální demokraté pak její projednání přibržďovali.
Proč je ale tento text tak důležitý? Především má své konkrétní pozitivní dopady na Ukrajinu, včetně vzniku zóny volného obchodu. Má nezpochybnitelný symbolický význam jak pro Kyjev, tak i pro Moskvu a Brusel. V kulisách české politiky pak může zároveň fungovat jako velmi efektivní sonda. Text velmi vadí Putinovu Rusku, které jej kritizuje a usiluje o jeho zablokování. Postoj k této dohodě proto dává velmi otevřeně najevo, kdo je ve svém konání současnými zájmy Ruska ovlivněn.
Zatímco Senát schválil dohodu již dříve, její projednání ve Sněmovně brzdila nedostatečná schopnost vládní koalice (a zejména sociálních demokratů) ji na pořad jednání protlačit a schválení tak uzavřít. Pro přesnost: ministr Zaorálek i premiér Sobotka její přijetí podporovali, nicméně nebyli schopni překonat odpor některých vlastních lidí a všech komunistů, kteří jsou jejími jedinými otevřenými kritiky.
Dobré zprávy navzdory zpoždění
Projednání asociační dohody ve Sněmovně pomohlo ukázat názorové rozpoložení jednotlivých poslanců. Ministr zahraničí Zaorálek pochopitelně dohodu hájil, ale bez jakékoliv pro něj tak typické razance. Do silnější výměny názorů s komunisty se nepustil, proti jejich demagogickým argumentům se neohradil. Ani nikdo další ze sociálních demokratů text nehájil, prostě jej 30 hlasy tiše podpořili. Dalších 20 poslanců ČSSD se buď nedostavilo, nebo se zdrželo. Poslanec Foldyna pak dokonce navrhoval kontroverzní doprovodné usnesení, které naštěstí většinu nezískalo.
Roli zastánců dohody tak držely dvě další vládní strany, a to v podání ministrů obrany a kultury (!). Rovněž vládní poslanci Pilný, Mihola či Komárek také otevřeně komunistům a jejich projevům čelili. Výraznou pomocí pak byly TOP09 a ODS, jejichž postoj a nakonec i hlasy pomohly k tomu, aby byla dohoda přijata bez jakéhokoliv relativizujícího doplňku.
Příležitost pro Zemana
Přijetím dohody ovšem proces ratifikace nekončí. Posledním v řadě je prezident republiky, který musí dokument rovněž podepsat. Česká republika již tento problém v minulosti řešila – když prezident Klaus váhal s podpisem Lisabonské smlouvy. Jeho nechuť k podpisu se stala i předmětem debaty ústavních právníků, přičemž závěry byly jasné: prezident dle ústavy mezinárodní smlouvu schválenou českým parlamentem podepsat musí, a to bez zbytečného odkladu. Klaus tak také nakonec učinil.
Je proto otázkou, jak se k věci postaví Miloš Zeman. Obecně řečeno, s výkladem ústavy i devalvací formy výkonu prezidentské funkce daleko předčil svého předchůdce. Když se tento postoj spojí s jeho dosavadními výroky na adresu Ukrajiny a s jeho otevřenou náklonností k putinovskému režimu v Moskvě, je na problém zaděláno. ČR je už nyní jednou z posledních zemí, které přijetí dohody brzdí.
A zde nastává klíčová role pro premiéra a ministra zahraničí, potažmo pro celou vládu. Mají nástroje na to, aby na prezidenta přitlačili a donutili ho vykonat jeho ústavní povinnost. Potřebují k tomu však jednotu a politickou odvahu. Premiér Sobotka je mistr tichých kompromisů – nezbývá než doufat, že bude schopen něco takového s Hradem vyjednat. Pokud ne, čeká nás velmi ostrý střet prezidenta s vládou a parlamentem. To je škoda; naše země má nyní dost jiných problémů k řešení. A není důvod, aby se politická energie všech aktérů utápěla pouze kvůli Miloši Zemanovi a jeho ruským přátelům.
