Překvapivé zvolení Donalda Trumpa do Bílého domu mělo pozoruhodný ohlas i na domácí politické scéně. Miloš Zeman se dlouhodobě netajil svými sympatiemi k Trumpovi a už během kampaně jej hlasitě obhajoval. Při bližším pohledu je však zřejmé, že spíše než hlubší soulad s hodnotami Republikánů jej na Trumpově kandidatuře zaujal kandidátův (mírně řečeno) osobitý politický styl včetně protiimigrační rétoriky.
Když pak Trump navzdory průzkumům i celkovému počtu odevzdaných hlasů těsně vyhrál, využili prezident i jeho bizarní mluvčí celou situaci jako nástroj pro vyřizování účtů s dlouhodobými oponenty. Americké prezidentské volby se na domácí politické scéně obecně staly pouhým rámcem, do nějž si dílčí aktéři projevovali vlastní politickou agendu. Za připomenutí stojí i výroky Alexandra Vondry, který výsledek voleb v nadsázce přirovnal ke vzpouře proti nadvládě cyklistů, homosexuálů a vegetariánů. U uznávaného profesionála v oblasti česko-amerických vztahů jde o smutný sestup kamsi do politického suterénu.
Čeští prezidenti a USA
Pokud ale vezmeme vážně fakt, že Zeman jako jeden z mála evropských politiků Trumpa otevřeně podporoval, lze zvažovat i novou perspektivu vzájemných vztahů. Český prezident vidí v Trumpovi cestu, jak dále posunout česko-americké vztahy, zejména zrealizovat bilaterální setkání s nově zvoleným prezidentem.
Je třeba si proto položit otázku, do jaké míry je reálná schůzka našeho prezidenta s D. Trumpem v Bílém domě. Když se podíváme do naší novodobé historie, tak se náklonnosti amerických prezidentů těšil pouze Václav Havel, neboť byl vnímán jako spolubojovník proti komunismu, za což se mu dostalo nemalého uznání. Jeho nástupce Klaus už ale takovou pozici neměl. Důvodem byla především nediplomatická kritika kroků Spojených států v zahraničně-politické a bezpečnostní oblasti a otevřená náklonnost k Rusku. Právě bezpečnost je pro česko-americké vztahy tím klíčovým bodem. Přesvědčil se o tom V. Špidla, který byl v roce 2003 vřele přijat Georgem Bushem. Byl to výraz poděkování a ocenění za zapojení České republiky do protiteroristické koalice, ochotu jednat o umístění radaru na našem území a za zahájení armádních reforem v moderním duchu, čímž jsme se vymykali z řady většiny ostatních post-komunistických států.
V jaké situaci se tedy nacházíme dnes? ČR se i nadále zapojuje do zahraničních operací. Problém se nachází zejména v zcela nedostatečných výdajích na obranu, které zaostávají za závazkem 2 % HDP. Odhad, do kdy má být tento cíl splněn, se nalézá až okolo roku 2025, což je z pohledu Trumpova prezidentství úsměvné.
Zahraniční agenda D. Trumpa
Ve vztahu k vnějšímu světu a Evropě zejména měl budoucí americký prezident hlavní téma: nulovou toleranci „černých pasažérů“ v oblasti kolektivní obrany. V mnoha jiných tématech včetně zahraniční politiky však vítěz-Trump významně ubral rétoriku v porovnání s Trumpem-kandidátem. Tlak na zvýšení obranných výdajů u evropských členů NATO lze očekávat, úplný rozklad aliance se snad konat nebude.
Stejně tak bude podstatné, jaké spolupracovníky si do oblasti diplomacie a bezpečnosti přivede; sám si rozhodně není v této sféře jistý. Vzpomeneme-li například na slova budoucího viceprezidenta Pence, jeho postoj k Obamově smířlivosti k Rusku a ponechání střední a východní Evropy bez podpory, tak vidíme, že jsou v příkrém rozporu s tím, jak si Zeman a jeho okolí budoucí americkou administrativu vykreslují.
Posledním důležitým bodem jsou rusko-americké vztahy. Ani smířlivost Putina a Trumpa krátce po zvolení by neměla nikoho nechat na pochybách, že obě země mají tolik vzájemných rozporů, že se žádné usmiřování podobné Obamovu nešťastnému „resetu“ velmi pravděpodobně konat nebude.
Zeman mezi Moskvou a Washingtonem
Zemanova naděje, že bude jako jeden z prvních uvítán v Bílém domě, není zcela lichá. V její neprospěch ale hovoří jeho dosavadní vstupy do vzájemných vztahů. Americká administrativa může M. Zemanovi připomenout jeho negativní postoj k radaru, rozkladné návrhy ve vztahu k NATO, stejně tak i jeho bezprecedentní vstřícná gesta k Rusku i k Číně. Také roztržka mezi Hradem a americkou ambasádou nevrhá na tyto vztahy dobré světlo. Bude-li mít americký diplomatický aparát ve věci své slovo, může Zeman na hlavní vchod Bílého domu rovnou zapomenout.
Ani dosavadní podpora Trumpa z neblaze proslulých úst Pražského hradu nemusí mít dlouhého trvání. Až z Washingtonu přijdou žádosti o více zahraničních misí a posílení obranných výdajů, bude Zeman muset volit strany. A ještě obtížnější bude situace (naznačená M. Pencem), v níž bude ČR nabídnuta americká vojenská přítomnost.
Důvody, proč Zeman tolik podporuje Trumpa, mají vnitropolitickou, nikoliv ideovou či strategickou povahu. Proto – a až se mu to přestane hodit – lze očekávat prudký obrat zpět k Moskvě a Pekingu. Pro strategické zájmy ČR je to velká škoda, pro novou americkou administrativu to však nebude žádné překvapení.
