Od konce března potkávají občané především ve velkých městech policejní hlídky posílené o příslušníky Armády České republiky. Nejen na letištích nebo nádražích, ale i v nákupních centrech a ulicích vidíme plně ozbrojené vojáky, jak na nás dohlížejí. Rozhodla o tom vláda, reagovala tím na situaci po teroristických útocích v Bruselu.
Poprvé byl i použit systém vyhlašování stupňů ohrožení terorismem. Na základě vyhodnocení potenciálních rizik vyhlásila vláda stupeň ohrožení 1, tedy stupeň zvýšené bdělosti. Co to v praxi znamená? Podle vládního materiálu 1. stupeň upozorňuje na existenci obecného ohrožení terorismem, ale není známa konkrétní hrozba teroristických aktivit na území ČR. Při tomto stavu je třeba dbát obecné všímavosti a platí některá zvýšená bezpečnostní opatření.
Pokud bychom vycházeli z této poněkud vágní definice, Česko nebylo a není v přímém ohrožení. V této souvislosti ale mnohé překvapí, že byla na pomoc policii povolána armáda. V Praze byly například nasazeni příslušníci elitní 4. brigády rychlého nasazení. Proč se vláda rozhodla k tomuto kroku, když podle vyhlášeného stupně žádné nebezpečí nehrozí? Znamená to, že policie nemá dostatek lidí? Bezpečnostní složky jsou dlouhodobě podfinancované, policie, stejně jako armáda, která je ale na tom ještě hůře, se potýká s nedostatkem personálu.
Došlo tak ke stejné situaci jako loňského roku ve Vrběticích při střežení okolí muničního skladu, kdy ostrahu museli zajišťovat vojáci. Stejně jako ve Vrběticích vojáci, kteří dnes posilují policejní hlídky, jsou předurčeni k plnění úkolů v zahraničních misích, řada z nich prošla misemi na Balkáně, v Perském zálivu, Afghánistánu nebo Mali. Tito vojáci jsou na mise dlouhodobě připravováni, procházejí složitými fázemi výcviku doma a v zahraničí. Jejich začlenění do policejních hlídek, kde hlavním úkolem je monitorování situace na frekventovaných oblastech, je tak rozhodně projevem určité formy luxusu.
Podle platných zákonů je sice povinností armády vyčlenit vojáky na pomoc policii, na druhé straně je nutné brát v úvahu i naléhavost situace. Vláda na jedné straně uklidňuje veřejnost, že naší zemi žádné bezpečnostní riziko nehrozí, na straně druhé ale povolává do ulic armádu. Každého logicky napadne, co se asi bude dít, pokud budou vyhlášeny vyšší stupně ohrožení. A každého – bez ohledu na míru znalosti bezpečnostních opatření – napadne, jak v takové situaci armáda v ulicích posílí naši bezpečnost.
Zvýšený strach, nebo vyšší bezpečnost?
Nasazení vojáků zároveň u části populace vyvolává rozpaky a je to vnímáno jako forma strašení lidí, ne jako ochrana. Vojáci se také dostávají do situací, kdy musejí jednat při řešení běžných přestupků, což vyvolává různé kontroverze. Jedním z případů je zadržení mladíka na nádraží Praha-Florenc, který neměl občanský průkaz. Policie spolu s vojáky proti němu podle svědků zasáhla poměrně brutálně, i když je přímo neohrožoval. Hodnotit adekvátnost zásahu je prací inspekce; tyto delikty ale dostávají vojáky do obtížné situace a stávají se snadným terčem kritiky – jakkoliv jsou v tom nevinně. Nasazení vojáci jsou cvičeni na jiný typ úkolů a jejích posláním není suplovat policii za situace, která si to dlouhodobě nevyžaduje.
Ministr vnitra spolu s premiérem by si měli uvědomit, že bezpečnost v ulicích má primárně zajistit policie vlastními prostředky. Stále slyšíme, jak se navyšuje její rozpočet, nabírají noví lidé, vytvářejí speciální útvary. Po útocích v Bruselu bylo to první, co jsme od ministra vnitra slyšeli, že chce v ulicích vojáky. Pan ministr by si tak v prvé řadě měl uvědomit, jaký resort vede.
